Tajemství Bílé čajovny

Část 3. Pocit déjà vu

Provoz v čajovně proběhl zcela obyčejně, poklidně a nevzrušeně. Opět mě navštívil nejstarší syn nějaké korporace a snažil se navázat bližší hovor. Tento mě dokonce odvahu se zeptat, zda chodím na rande na slepo.

Co to s nimi je?

Co je tak fascinuje?

Můj původ, má rodila můj vzhled nebo iluze o mé povaze. Nevím a nejspíš to ani vědět nepotřebuji. S chladnou tváří se loučím s personálem, když se ke mě otočí Aigawa Aki:

„Fuji-sama, co že dnes jsme neměli ještě sklízet místnost u zahrady?"

Ta je, ale zvědavá:

„Očekávám ještě obchodní schůzku."

Jsem zvědavá, jak zareaguje.

„Fuji-sama, ale už je večer, neměla bych tu zůstat? Nebudete se bát, sama?"

Zajímavé, ani mě nenapadlo, že bych se měla bát.

„Nebojte se Aigawa-san, vše bude v pořádku." Dívám se na odcházející drobnou dívku a v duchu dodávám: „Ať to dopadne jakkoliv, vše bude v pořádku." Co tím myslím ani sama nevím.

Slunce už zapadlo před hodinou a já sedí v altánku a pozoruji vchod do čajovny. Už hodinu jsem mohla topit svou podřadnou existenci v alkoholu a ten muž, tu stále není. Pravděpodobně byl opravdu jen výplodem mé opilé mysli.

Sesunula jsem se více v křesílku, tak abych viděla na hvězdy, poseté nebe. Ozvalo se zakašlání. Vrátila jsem se do sedu. Přišel.

„Dobrý večer," pozdravila jsem jej. Vzájemně jsme se přivítali a já jej zavedla do zadní místnosti. „Posaďte se. Chcete připravit čaj? Nebo kávu?" Překvapeně se na mě podíval:

„Nabízíte v čajovně kávu?"

Lehce jsem nadzvedla koutky úst: „K obchodním jednáním. Volba je na vás, ale v prvé řadě by jsme se měli představit." Vezmu jednu ze svých lepších vizitek a podávám mu jí: „Fuji Ema, ráda vás poznávám." Vizitku si přebral a očekávám podobné gesto, ale to nepřichází, jen se dívám do těch podivně modrých očí. „Pane?"

Zavře oči:

„Je to tak únavné a otravné, říkal jsem mu, aby to řešil sám, že tohle mě nebaví."

Jsem zmatená jeho chováním. Chci získat nějaké odpovědi, když tok myšlenek přeruší zvonek.

„Omluvte mě." Doufám, že mi tu ten divný člověk neusne. Spěchám otevřít.

„Dobrý večer, omlouvám se, ale je zde můj bratr. Musím jej nahradit při vašem obchodním jednání."

Projde kolem mě, velice elegantní a chladný muž v brýlích. Jen mžik co mě mine a já se za ním otáčím, ale chodba je prázdná.

Ano.

Dostavil se silný pocit déjà vu.

To jsem přece dnes už zažila, tam v obchodě s keramikou a porcelánem. Nebyl to i ten samý muž?

Rychlým krokem se vracím zpátky do zadní místnosti u zahrady. U stolečku sedí oba dva. Ten první tedy leží a v uších má sluchátka. Ten druhý vypadá, že je schopen vraždy.

„Mohu dostat nějaké vysvětlení?" Ptám se ne zcela zdvořile hned od dveří. Oplátkou mi je chladný pohled.

„Posaďte se Fuji-san, vše se dozvíte." Přisedám si a opětovně se představuji. Nyní dostávám odpověď:

„Sakamaki Reiji. Správce rodinného sídla a zde tento povaleč a neschopný čehokoliv je můj starší bratr Shu." Kdyby to bylo možné, tak ležící bratr padne, jak jedovatě byl představen. Naštěstí leží.

„Eh, dobře. Sakamaki-san, co je to za obchodní jednání, které chcete se mnou probrat?"

Jeho tvář se zcela změnila, když se usměje. Určitě je dav žen, vzdychající jeho jméno před usnutím.

„Fuji-san, jak velká je vaše vůle přežít? Nebo bych se měl spíš zeptat nezemřít?"

(jaká je správná odpověď?)

- Edit. 18 -