Tajemství Bílé čajovny

Část 11. zdvořilé vyslechnutí si

Aki, se vrátila do obřadní síně a vyzvala bratry, aby jí následovali. Již jsem je očekávala. Z jejich výrazů, bylo nemyslitelné něco vyčíst. Jejich pohledy hlídaly každý můj pohyb. Pravděpodobně, je nejvíce zajímala ona blondýnka stojící mi za zády.

„Sakamaki," kývla jsem směrem ke všem, „pokud budete chtít mou spolupráci, a to vy jste to nazvali obchodem, budete mi muset dát nějaké záruky a podepsat alespoň nějakou, dejme tomu, smlouvu. Lepší by bylo označení dohodu." Nechala jsem svůj obličej bez úsměvu.

„Fuji-san, nenechte se splést. Víte kdo jsme. Tady o žádný obchod nepůjde." Propichoval mě růžovým pohledem, Reiji.

„Reiji-san, neplete se nakonec vy?" Chladně jsem povytáhla koutky úst a bavila se jejich lehkým zalapáním po dechu. „To vy jste vyhledali mě. Nikoliv naopak. Klidně jsem mohla trávit své večery jako předtím. To vy jste za mnou přišel a chtěl jste, abych vám dovedla dívky."

Viděla jsem, jak se chystá, Ayato, něco říci, obrátila jsem k němu oči:

„Ano, jste upíři. Můžete nás tu s Aki-chan na místě zabít, nebo cokoliv jiného. Takže tak stejně, můžete svést a oblbnout jiné nebohé dívky co jich je v Tokiu plno." Švihla jsem svou rákoskou Laita přes prsty: „Laito-san, pokud se chcete dotýkat Aki, měl by jste podepsat dohodu, nebo si alespoň ze zdvořilosti vyslechnout, to co vám chci říci."

Ten se naklonil tak, že mi hleděl z pár centimetrů do očí:

„Kde se to v tobě vzalo? Pralinko. Začínáš být zajímavější, každým večerem." A posadil se zpátky. Musím uznat, že tenhle floutek umí s tím co má zacházet dost dobře, skoro jsem roztekla blahem.

„Jak jsem již řekla. Vy jste ti, co mají tu moc, ale pravděpodobně, když jste přišli a mnou, za člověkem, vás to nebaví. Chcete změnu, něco, co bude jiné. Nevím, jak dlouho jste na živu a jak dlouho ještě budete. Já vám můžu nabídnout pár hodin, které nebudou stejné, jako ty co kolem vás míjí noc co noc." Potupně jsem hleděla do všech těch bledých, dokonalých tváří a přemýšlela, který z nich se odhodlá k čemukoliv jako první.

Typovala jsem buď Shua nebo Ayata. Ač s největší pravděpodobností to bude Reiji. Vypadá to, že co se týče věcí, kdy je potřeba převzít zodpovědnost, je on, kdo jí má.

„Ema-san, co bude protihodnotou? Chcete peníze? Akcie? Záruku života, nesmrtelnost, vdavky?" spíš vrčel povětšinou mlčenlivý a prudký Subaru.

To sem opravdu nečekala.

Myslím, že ani ostatní to nečekali. Pořádně jsem si jej prohlédla, on sleduje celou dobu Aki a je jak na jehlách.

„Subaru, chtít peníze za to, že vám vyjde někdo vstříc, není to oč tu běží. Ne, nechci peníze, akcie, záruky, nesmrtelnost a tak. To co chci je váš zájem. Opravdový zájem."

Během vteřiny jsem byla držena za hrdlo u zdi:

„Zájem! Jak to myslíš, zájem!"

Snažila jsem se uvolnit stisk blonďatého démona s očima modřejšíma, než letní obloha.

„Shu!" zavrčel Reiji, „nikdy nejsi aktivní, co si dát takhle oraz, povaleči?"

Byla jsem puštěna a měla co dělat, abych se nezhroutila k zemi. Ani jsem se nemusela dívat na Aki, ta mi už přinášela sklenici vody.

„Shu-san, jen to, že by jste měl trochu znát, co se ukrývá v hloubce svého nitra, ta schránka na krev. Ač vy žijete dlouho, jste silní, rychlí a nevím co dál, tak naše životy jsou omezené, takže i naše síla je jinačejší, možná vás překvapí, co zavede dívku dobrovolně tomu, že odkryje své žíly."

Postavila jsem se a uklonila se, stejně tak Aki.

„Moha by to být zábava. Stačí jen souhlasit a nebude se jednat jen o mou a Ačinu krev."

Nechali jsme je s Aki, v místnosti a vycouvaly jsme ven.

„Jsi si jistá?"

Zeptala jsem se jí šeptem. Jen by okem naznačila a pokusila bych se jí dostat pryč.

„Nebojte Fuji-sama, myslím, že přijde. Jeho zájem jsem měla už ve chvíli, kdy prošel vstupními dveřmi. Bude můj."

(- Edit. 18- )