Tajemství Bílé čajovny

Část 22. Nejsem taková

Vzbudil mě nepříjemný pocit prostoru. Nadzvedla jsem se a Reiji si právě vázal kravatu.

„Jsi vzhůru."

Vylezla jsem z pod deky, tak jak jsem byla a došla k němu a převzala jeho činnost.

„Odcházíš s prvním paprskem, jsi jak noční víla."

Pousmál se tím křivým úsměvem a stále voněl tou podivnou vůní.

„Víla?"

Kývla jsem:

„Hmm."

Zavrtěl nad mou nelogikou hlavou:

„Jsem upír, proč bych byl víla?"

Odstoupila jsem:

„Jednoduše. Voníš moc dobře na to, aby jsi jí nebyl. Ony stejně neexistují, stejně jako upíři a tak."

Trochu uklonil hlavu:

„Neexistuji?"

Já jen pokrčila rameny:

„Kdyby jsi byl skutečný, byla bych zoufalá. Když vím, že jsi jen iluze včerejší noci, budu schopná přežít. Teď jdi, vílo, nebo neručím za své chování."

Myslím, že byl pryč ještě dřív, než jsem tu větu dokončila. Nic tu po něm nezbylo, jen mé tělo, které si jej pamatuje.

Donutila jsem probrat zbytek své mysli, hlavně tu část se zodpovědností. V tomto prokletém místě jsou další tři živá srdce, doufám, že živá. Upravila jsem se, včetně další náplasti, oblékla jsem se a vydala se hledat Aki, Miko a Maju.

V podstatě jsme se všechny sešly najednou v přízemí. Myslím, že kámen co mi spadl ze srdce způsobil lehké zemětřesení. Maju, se zářivě usmála:

„Dobré ráno. Jsem v pořádku, Emo."

Můj pohled doputoval k Miko.

„Nebojte Ema-san, nejsem zraněná. Tedy jinak než obvykle."

Nakonec se mé oči střetly s poslední:

„Dobré ráno, Fuji-sama."

Všimla jsem si, že se snaží schovat ruku v oblečení. Přistoupila jsem blíž k Aki:

„Ukaž mi to!" Nevím, jaký tón jsem použila jen jsem periferním pohledem zaznamenala, že se i dvě předchozí přikrčily. Aki, mi neochotně podala svou levou ruku která spíše vypadala, jako jeden kus velké, oteklé modřiny. Její velké zelinkavé oči se ke mě zvedly:

„Trochu jsem to přepískla. Omlouvám se."

V duchu jsem nad jejím uvažováním zavila.

„Pojďme, musíme ti to ošetřit. Možná půjdeme do nemocnice, jestli tam nemáš něco zlomeného." Zakroutila na protest hlavou:

„Zlomené to není."

Jen jsem si na hlas vzdychla.

„Tak pojď. Dám ti na to mast a led." Pak mi došlo, že nás stále pozorují zbylé dvě. „Co pak?" První se vzpamatovala z transu Maju:

„Tak toto se v tobě ukrývá? Myslím, že jsem měla štěstí, že jsi nikdy nechtěla můj post krásky na škole."

Teď sem se na ní dívala vyjeveně já:

„Cože?"

Zeleno-vlasá Miko se usmála:

„Asi tím myslí, že by jste mohla být školní tyrankou."

Několikrát jsem na prázdno otevřela ústa:

„Já?"

Tři hlavy přikývly. Moje se uklonila je ke straně.

„Ne to nemohla. Nejsem taková. Nechme toho už, musíme se postarat o Ačinu ruku a připravit se k otevření, za chvíli dorazí zbytek personálu." Šla jsem do kanceláře pro lékárničku a hlavou mi vířilo to, co mi řekly.

Asi mají pravdu, vždyť i jemu jsem splatila celou sázku a ani jednu ránu nevynechala. Opatrně jsem vtírala mast do kůže Aki a dál o tom uvažovala. Opravdu jsem byla taková vždy, nebo se to ve mně zlomilo s jejich příchodem? Aki, tvrdí, že už jsem taková byla. Možná tím rozchodem? Nebo mě opustil, protože o tom věděl?

„Ještě si na to dej led." Na stole jsem objevila obálku s erbem. Otevřela jsem jí:

„Fuji Ema, další večer ve vaší čajovně byl zajímavým osvěžením našeho netradičního životního stylu. Měla by jste dovést poslední dvě dívky. Máte na to tři dny. Sakamaki Shu."

„Aki, dnes jdi domů a řádně si odpočiň." Vysekla úklonu a bez protestů odešla. Maju se činila už v kuchyni, zamaskovaná ústenkou a čapkou na vlasy. Miko mi mávla od vchodových dveří a jela na květnový trh, pro květy vhodné pro ikebanu.

Mám pouhé tři dny, k obstarání dvou dívek, které jsou dost mimo realitu, aby si nechaly sát krev. No není čas, teď se na mě tlačí realita a tu musím odbavit nejdřív.

(Průběhová kapitola, v příští se setkáme s novou nádobou na krev. Už vím, jak se bude jmenovat a jak bude trochu vypadat.)

- Edit. 18 -