Tajemství Bílé čajovny

Část 33. Ledová atmosféra

Ukončila jsem obřad a odeslala Shua, Subara, Ayata a Kanata k jejich....

K jejich co?

Dívkám, hosteskám, svačinkám? Prostě za těmi, které si zvolily netradiční noční život. Se strohou slušností jsem požádala Reijiho, aby na mně počkal v patře. Jsem zvědavá, jak se mu bude líbit dnešní hra.

„Laito-san, pojďte prosím se mnou. Představím vás Hana-chan," vedla jsem jej do kanceláře, kde čekala ona fialovovlasá dívenka. Jak jsem vcházela dovnitř, padlo mi oko na piknikový košík. Proč mě to nenapadlo dřív? Pošlu je na terasu čajovny. Je prostorná a můžou si vybrat jakýkoliv výhled, co se jim zamane.

Prohlížela si zrovna mé tlustice v květináčích na polici u psacího stolu:

„Hano, seznam se s naším hostem." S rukama za zády a na jedné patě se otočila, až se jí dlouhé, na konečcích svázané vlasy zhouply. Navzájem se s Laitem prohlíželi, pak udělala dva kroky k nám. Chytila si palec jak už to znám a lehce se poklonila:

„Těší mě, jmenuji se Awinim Hana, budu vaší společnicí."

Laito rozehrál svou hru, že mě přestali vnímat.

„Hana-chan!" Houkla jsem na ní.

Odpověděla:

„Ano, šéfko?"

Šéfko? Tak mi nikdo zatím neříkal:

„Už jsem vymyslela, kam by jsi mohla vzít svého hosta." Poskočila ke mě a natěšeně vyvalila oči:

„Kam?"

Zakroutila jsem nad ní hlavou a odeslala je na terasu. Mám pocit, že ten v problémech je Laito, ne Hana. Vydala jsem se po schodech do svého bytu, kde na mě čekal Reiji. Otevřela jsem dveře a viděla jej stát u okna:

„Reiji-san," oslovila jsem jej. Čekala jsem, že se otočí, ale dál stál nehybně. Došla jsem tedy až k němu a položila mu ruku na rameno. „Reiji-san?" Zkusila jsem ho znovu a podívala se kam se dívá „Dnes je opravdu krásný úplněk." Zkusila jsem to z jiného soudku. Upíří rychlostí mě chytil za ruku, kterou jsem mu položila na rameno a zkroutil mi jí. Bolestí jsem šla do kolen a zvedla k němu tázavý pohled.

„Jak to, že je tu dívka od strážců?"

Zatáhla jsem za ruku, pustil mě, což mě překvapilo. Opětovně jsem se postavila a mnula si potýrané zápěstí.

„Strážců? Myslíte důstojnici? Irie Eriku? Že je policistka?" Jeho pohled mě propaloval a jeho mlčení bylo děsivé.

„Proč přišla?"

Nakrčila jsem čelo: „Řekla jsem jí to." Začal se ke mě přibližovat a já pro jistotu couvala. Kdybych nenarazila do postele a spadla na ní, pravděpodobně bych se zapletla do svého kimona. Položil mi ruce na ramena a přes obroučky brýlí mi hleděl do očí, možná dál tam kde bývá duše.

„Setkala jsi se s Karlheinzem? S naším otcem."

Přikývla jsem:

„Ano, máte jeho oči Reiji-san." Stále mě držel a díval se mi do obličeje.

„Co ti řekl?"

Pátrala jsem ve vzpomínkách na to podivné nemocniční setkání:

„Že jsem zajímavá hračka a příští setkání nebude už tak klidné, myslím." Když je tak blízko mám problém chladně a logicky přemýšlet když si mé tělo pamatuje i jinou stránku tohoto nebezpečného stvoření. Odtáhl se.

„Takže oni to vědí."

Zamračila jsem se:

„Co kdo ví?"

Zatřásl hlavou:

„Na tom nezáleží."

Posadil se do křesla, v pokoji byla ledová atmosféra. Seděla jsem na posteli a dívala jsem se na svou smrtonosnou vílu, která mizí s prvním slunečním paprskem.

„Chtěl by jste nějaký alkohol? Nebo knihu?" Nevím, proč mě to napadlo.

Jen se pousmál:

„Co si něco zahrát?" Nálada pomalu opustila bod mrazu.

„Hrál jste někdy lodě, Reiji-san?"

V jeho očích zajiskřilo:

„Tu hru mám rád, oč se vsadíme?"

Cudně jsem sklopila oči a z pod postele vyndala krabici, kterou jsem mu podala. Opatrně jí otevřel a křivě se usmál:

„Řetězy a důtky?"

Přikývla jsem:

„Třicet ran?"

Usmál se a začal chystat své lodě.

(Tak co se schovává v Emě jsem ještě neprozradila, ale brzo už se dozvíte více. Blíží se ráno a páni upíři půjdou domů spát. Konstruktivní kritika vítána a upozornění na chyby taktéž. Za jakýkoliv feed v podobě přečtení, komentáře a vote budu ráda.)

- Edit. 18 -