Tajemství Bílé čajovny

Část 23. Podobný muž se zálibou

Jen co odešel dveřmi poslední neodbytný zákazník a druhorozený synek nějaké korporace v jednom. Tak jsem se šla přestrojit. Miko, za mnou přišla na nádraží. Maju a Aki si mě našly zde. Dnes vyrazím do klubu. Je to už mnoho let, co jsem byla naposledy tančit. Třebas, kdo ví, budu mít štěstí, nebo smůlu a najde mě jedna nebo dvě dívky, které se budou chtít účastnit netradičního nočního života.

Prošla jsem nenápadným vchodem ke schodišti do suterénu, kde byl jeden z nejlepších klubů v okolí. Vše v něm bylo laděné do červenočerné, šedé a bílé. Hudba hrála dost nahlas, aby člověk neslyšel ani vlastní myšlenky. Na parketě už tančilo dost lidí. Objednala jsem si koktejl u baru a šla jsem si s ním sednout tak, abych měla dobrý výhled. Pozorovala jsem tančící masu, s nevolí jsem musela uznat, že po setkání s nimi, mi už žádný z těch živých mužů, nepřišel nikterak zajímavý. Dívky vypadal normálně.

Upíjela jsem svůj snadno hořlavý nápoj s myšlenkami, že půjdu pryč, když si vedle mě přisedl nějaký kluk.

„Ahoj, proč tak krásná holka netancuje?" Vnutil se do mé pozornosti. Zvedla jsem k němu unaveně oči:

„Třeba se mi nechce?" Bylo vidět, že jsem ho překvapila tím, jak jsem nereagovala na zmínku o tom, že jsem hezká. Vím jak vypadám, každé ráno se potkávám v zrcadle.

„A šla by jsi se mnou?" Zkoušel svůdný pohled a podával mi ruku. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Ne." Zvedl jsem ke rtům sklenici, když mi chytil ruku a donutil mě ji položit.

„To je tím, že nevíš kdo jsem."

Ach ano přes den je to: „Fuji-san, jsem synkem té a toho z té a té společnosti, naše manželství by bylo úspěšné a večer to bude: Pojďme na hotel jsem synek té a té korporace?" Zvedla jsem k němu oči:

„A co se tím změní?"

Usmál se širokým úsměvem až se mu udělaly dolíčky tvářích. Kdysi by mě asi i okouzli.

„Prvděpodobně jsi zaměstnaná v některém z podniků mého otce. Můžu ti zařídit povýšení." Schválně jsem nahodila lehce omámený výraz, pak řekl jméno společnosti. Teď byla řada na mě:

„Ano, vzpomínám si a tu společnost. Myslím, že můj děda se s ní rozhodl obchodovat." Teď byla řada na můj zářivý úsměv, kdy začal koktat a mrkat, protože firma mého dědy, je ta co šéfuje firmě jeho otci. Moje rodina dávno pochopila, že mě nemůže penězi držet na vodítku, že si je umím vydělat sama takže jejich jméno používám jen když chci někoho odehnat.

To však nebrání babičce a matce a tetám, aby mi neustále do čajovny posílali jednoho vhodného nápadníka za druhým. Chvíli byl klid, když jsem jim pohrozila, že děda zná můj obchodní talent a co se týče schopných žen je velice benevolentní a mohla bych získat vedoucí pozici v jeho firmě. To se bály o posty svých synů a byl na půl roku pokoj. Možná, kdybych už je tenkrát poslechla, nikdy bych se do této situace nedostala, to vzal ale čas.

Synek firmy zmizel a já se vydala ven. Nad schodištěm jsem narazila do dívky, která měla dlouhé fialové vlasy až k patám. Na hlavě čelenku s kočičíma ouškama a zářivé tmavomodré až fialové oči.

„Omlouvám se, potřebovala jsem na vzduch." Poklonila jsem se jí. Už jsem odházela, když ke mě dolehl tichý hlásek:

„Em, prosím vás, mohu se vás na něco zeptat?"

Otočila jsem se a nadzvedla obočí:

„Jistě."

Držela si v dlani palec druhé ruky a kroutila nohou na špičce:

„Víte, tak trochu asi pronásleduji jednoho muže. Občas ho vídám v tomto klubu, ale nejsem schopná jít dovnitř, tak se jen občas ptám, zda ho tam někdo neviděl." Tak takové upřímné vyznání to se jen tak neslyší.

„Jak vypadá?" Chtěla jsem jí pomoci.

„Je poměrně vysoký, hubený, má hodně světlou pleť, skoro bych řekla, že je bledý, má zářivě zelené oči a neposlušné, červenorezaté vlasy, které většinou schovává pod kloboukem." Červenala se a zvedla ke mě ty velké oči. V hlavě se mi vyloupl obrázek jednoho velice podobného muže se zálibou v pití krve.

„Nejmenuje se Sakmaki? Laito?"

Rozzářila svůj obličej úsměvem:

„Znáte ho?"

(Tak jak se vám zatím líbí nová nádoba na krev?)

- Edit. 18 -