Tajemství Bílé čajovny

Část 14. nákupy

Jen co jsem se probrala na houpačce v altánku, zvedla jsem Laitův klobouk, který tu po něm zůstal. Co nejrychleji, ale moc to nešlo, jsem spěchala do čajovny. Bála jsem se, že Aki nenajdu, nebo najdu už jen její chladné tělo.

„Dobré ráno Fuji-sama."

Klaněla se mi, umytá a upravená. Spadl mi ze srdce kámen.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, ale v hlavě mi tepalo, přikývla.

„Mám, vám, předat tuto obálku."

Podala mi naducanou obálku. Opatrně jsem jí roztrhla:

„To jsou smlouvy od Shua a Reijiho."

Musela jsem se posadit. Aki mi podala oslazený čaj:

„Napijte se!"

Zvedla jsem pohled k Aki:

„Musíme na nákup. Protože by to mělo příliš rychlí průběh, když už i tito dva, se rozhodli, přijít si hrát." Aki, jen přikývla. „Říkal, že mám talent, že je dovedu, ale nevím jak. Tys našla mě, ne já tebe."

Znovu přikývla:

„Ráno tu byl také Laito-san, říkal, že máte týden." Rozzářila se: „Ale co pak jste mu provedla? Vypadal, nevím jak to popsat, ale byl strašně roztržitý, něco hledal a ani nevěděl co."

Zvedla jsem klobou a dala si jej na hlavu:

„Nejspíše to," ukázala jsem si na pokrývku hlavy.

„Fuji-sama, bude stačit, když vyrazíme ven. Opravdu si vás najdou. Také jsem vás tak našla."

Jenže, kde vzít čas, pokud chci mít fungující čajovnu? Ano mám sedm nocí, abych sem dovedla dívky, které si nechají pít krev. Jakoby samo nestačilo, že existuje i někdo, kdo tu krev ve skutečnosti pije.

„Aki-chan, musím se nachystat. Dnes mám nabitý program." Jen přikývla a já je vydala udělat z této nepoužitelné osoby, použitelnou. Den probíhal přirozeně jen mé myšlenky se zachytávaly v místech, kde předešlé noci seděli upíři. Rozloučila jsem se s personálem, oblékla jsem se a vydala jsem se do města. Zabraná do myšlenek jak vůbec někoho oslovit a vůbec jim vysvětlit o co jde, jsem skončila na vlakovém nádraží.

Posadila jsem se na lavičku a dívala se na schody vedoucí k silnici, autobusům a parkovišti. Netrvalo to dlouho a po schodech sbíhala nazeleno obarvená, vysoká dívka. Zakopla snad o vlastní nohu a přišourala se k vedlejší lavičce.

„Jste v pořádku? Ten pád..."

Zářivě se usmála. Její úsměv jí rozzářil oči v barvě jantaru:

„Jsem nemotorná, patří to tak nějak k mému životu." Vylovila z tašky pouzdro a začala si dezinfekcí ošetřovat odřená kolena.

„Mohu vám pomoci?" zeptala jsem se, čímž jsem překvapila sama sebe. Jen se začervenala a přikývla. Jak jsem pokračovala s čištěním jejích ran, viděla jsem, že má náplasti opravdu skoro na všech částech těla.

„Mohu se vás zeptat, jak se jmenujete?" podívala se na mě ostýchavě.

„Fuji Ema."

Celá, jako by ožila:

„Bílá čajovna, je vaše, že?" Přikývla jsem. „Je to nejúžasnější místo, kde jsem byla. Dokonce i ty příběhy, co se k vám vážou..."

Naklonila jsem hlavu:

„Jaké příběhy?"

Trochu si poposedla a uhladila si svou neonově zelenou, tylovou sukýnku. Chvíli si hrála s prsty a začala vyprávět.

(A co je to za příběh, to bude v další části)

- Edit. 18 -