Tajemství Bílé čajovny

Část 29. Stále ji držel

Slyšela jsem, že dorazili.

Byla jsem jak na jehlách, přišlo mi to jak roky, kdy jsem se viděla naposledy s Kanatem. Myslím, že náš společný osud byl napsán ještě dříve, než ten večer, kdy jsem jej viděla poprvé. Ale to bych předbíhala. Netrpělivě čekám, až se mi za zády otevřou dveře a o přijde. Klečela jsem před nachystanou mísou, kam jsem se hodlala vytvořit květinovou, no zas tolik moc květinovou ne, kompozici.

Prohlížela jsem si různé větvičky a stonky, plné trnů. Začala jsem zaštipovat zrovna jeden z nich, kdy se mě dotkla ledová ruka na krku. Polekala jsem se a zabodla si několik ostnů do dlaně a prstů. Upustila jsem kleště a ty mi roztrhly kimono na stehnu a pohmoždili jej.

„Miko-san, opět jste se poranila? A jaký to krásný výraz ve vašich očích. Bolest a strach."

Otočila jsem se k němu a pokusila jsem se usmát:

„Dobrý večer, Kanato-san." Instinktivně, nebo spíše ze zvyku jsem svou pobodanou ruku strkala za záda, stále s trnovou větvičkou.

„Podívám se a tu ruku." Ač to pronesl hedvábně, hlasem jak z čokolády, tak mi ruku z poza zad vyrval dost velkým násilím. Vím, že tam budu mít během chvíle přesné otisky jeho prstů. Až s nechutnou pečlivostí prohlížel, každičké škrábnutí a každý trn. Se sadistickou opatrností a precizností je vyndaval jeden po druhém. Při každém mém vykviknutí a zasyknutí se mu tváří mihl blažený výraz. Nakonec mi ruku pofoukal, ale stále jí držel: „Myslím, že náplast nebude potřeba, Miko-san."

Přikývla jsem. A hypnotizovaně se dívala do jeho jemné, unavené tváře ve které se objevil vztek. Trhl mnou tak, že jsem skončila v lež na břiše u jeho nohou a dostala jsem kopanec do žeber:

„To ani nepoděkuješ, že jsem se o tebe postaral, nevděčná mrcho?!"

Zkroucená do klubíčka, vzlykající jsem se začala omlouvat:

„Om-Om-Omlouvám se Kanato-sa. Nech-Nechtěla, jsem vás urazit. Děkuji." Ruku jsem si tiskla k žebrům a jen doufala, že není žádné zlomené. Když jsem necítila další kopanec a nic jsem neslyšela, otevřela jsem opatrně jedno oko. Na zemi vedle mě ležel tenhle bipolární upír a soucitně se mi díval do obličeje:

„Tolik, tě to bolí?"

Raději jsem si pospíšila s odpovědí:

„Ano, Kanato-san, bolí to. Ale to není vaše vina, mám být důsledná." Útěšně mi pohladil vlasy, donutil mě si lehnout na záda, a hbitě mi rozvázal oblečení, aniž bych se stihla začít červenat, obhajoval své jednání:

„Musím se podívat, jestli nejsou zlomená." Vlastně jsem si neuvědomila, že tím, mi zablokoval ruce a svými chladnými prsty mi přejížděl po naraženém místě. Z každičkého kousku, kde se mě dotnul, mi vyšlehl impulz do mozku a já se zachvěla. Usmál se: „Nebojte Miko-san, už to bude. Ale dnes mám náladu si hrát, takže tuhle jemnou a citlivou pleť budu ještě chvíli zkoumat." Dál přejížděl po žebrech. Přiblížil se tak, že měl rty jen kousek od mých rtů a jeho prsty, stále bloudily po mém hrudníku: „Povězte, Miko-san. Kde jste mě viděla?" Olízla jsem si rty a polkla, abych svlažila své vyprahlé hrdlo:

„Před rokem, na andělském mostě. Tam jsem vás viděla, pil jste..." Nedopověděla jsem větu a on se ke mě přitiskl v polibku. Mé myšlenky se ztratily, stejně jako má podprsenka. Nevím, kdy se zakousl pod mou klíční kost a začal pít, jen vím, že jsem odpadla někdy během jeho krmení a mého vzrůstajícího potěšení.

(Tak Kanato a Mika se opět potkali za vyhrocených okolností.)

- Edit. 18 -

Slyšela jsem, že dorazili. Byla jsem jak na jehlách, přišlo mi to jak roky, kdy jsem se viděla naposledy s Kanatem. Myslím, že náš společný osud byl napsán ještě dříve, než ten večer, kdy jsem jej viděla poprvé. Ale to bych předbíhala.
         Netrpělivě čekám, až se mi za zády otevřou dveře a o přijde. Klečela jsem před nachystanou mísou, kam jsem se hodlala vytvořit květinovou, no zas tolik moc květinovou ne, kompozici. Prohlížela jsem si různé větvičky a stonky, plné trnů. Začala jsem zaštipovat zrovna jeden z nich, kdy se mě dotkla ledová ruka na krku. Polekala jsem se  a zabodla si několik ostnů do dlaně a prstů. Upustila jsem kleště a ty mi roztrhly kimono na stehnu a pohmoždili jej.
       ,,Miko-san, opět jste se poranila? A jaký to krásný výraz ve vašich očích. Bolest a strach."Otočila jsem se k němu a pokusila jsem se usmát: ,,Dobrý večer, Kanato-san." Instinktivně, nebo spíše ze zvyku jsem svou pobodanou ruku strkala za záda, stále s trnovou větvičkou.
      ,,Podívám se a tu ruku." Ač to pronesl hedvábně, hlasem jak z čokolády, tak mi ruku z poza zad vyrval dost velkým násilím. Vím, že tam budu mít během chvíle přesné otisky jeho prstů. Až s nechutnou pečlivostí prohlížel, každičké škrábnutí a každý trn. Se sadistickou opatrností a precizností je vyndaval jeden po druhém. Při každém mém vykviknutí a zasyknutí se mu tváří mihl blažený výraz. Nakonec mi ruku pofoukal, ale stále jí držel: ,,Myslím, že náplast nebude potřeb, Miko-san." Přikývla jsem. A hypnotizovaně se dívala do jeho jemné, unavené tváře ve které se objevil vztek. Trhl mnou tak, že jsem skončila v lež na břiše u jeho nohou a dostala jsem kopanec do žeber: ,,To ani nepoděkuješ, že jsem se o tebe postaral, nevděčná mrcho?!"
      Zkroucená do klubíčka, vzlykající jsem se začala omlouvat: ,,Om-Om-Omlouvám se Kanato-sa. Nech-Nechtěla, jsem vás urazit. Děkuji." Ruku jsem si tiskla k žebrům a jen doufala, že není žádné zraněné. Když jsem necítila další kopanec a nic jsem neslyšela, otevřela jsem opatrně jedno oko. Na zemi vedle mě ležel tenhle bipolární upír a soucitně se mi díval do obličeje: ,,Tolik, tě to bolí?" Raději jsem si pospíšila s odpovědí: ,,Ano, Kanato-san, bolí to. Ale to není vaše vina, mám být důsledná." Útěšně mi pohladil vlasy, donutil mě si lehnout na záda, a hbitě mi rozvázal oblečení, aniž bych se stihla začít červenat, obhajoval své jednání: ,,Musím se podívat, jestli nejsou zlomená." Vlastně jsem si neuvědomila, že tím, mi zablokoval ruce a svými chladnými prsty mi přejížděl po naraženém místě. Z každičkého kousku, kde se mě dotkl, mi vyšlehl impulz do mozku a já se zachvěla. Usmál se: ,,Nebojte Miko-san, už to bude. Ale dnes mám náladu si hrát, takže tuhle jemnou a citlivou pleť budu ještě chvíli zkoumat. A dál přejížděl po žebrech.  
     Přiblížil se tak, že měl rty jen kousek od mých rtů a jeho prsty, stále bloudily po mém hrudníku: ,,Povězte, Miko-san. Kde jste mě viděla?" Olízla jsem si rty a polkla, abych svlažila své vyprahlé hrdlo: ,,Před rokem, na andělském mostě. Tam jsem vás viděla, pil jste..." Nedopověděla jsem větu a on se ke mě přitiskl v polibku. Mé myšlenky se ztratily, stejně jako má podprsenka. Nevím, kdy se zakousl pod mou klíční kost a začal pít, jen vím, že jsem odpadla někdy během jeho krmení a mého vzrůstajícího potěšení.

(Tak Kanato a Mika se opět potkali za vyhrocených okolností,. Chtěla jsem být zlá a ukončit i tuto část příběhu, ale rozhodla jsem se jim dát ještě prostor. Tak kdo bude další? Máme tu Rejiho a Emu, Shua a Majumi, zatím neprozkoumané Laito s Hanou a Ayato s důstojnicí? Těším se na vaší volbu, protože mi pomáhá psát.)