Tajemství Bílé čajovny

Část 26. Noc nic nevyřeší

Rozezvonil se zvonek u dveří:

„Kdo to může být?" otočily jsme se všechny k vchodu. „Takhle pozdě tu zvonil jen jeden blázen," špitla jsem k společnicím a pomalu se vydala otevřít dveře. Srdce mi tlouklo, kdyby nebylo zavřené v hrudníku, určitě by mi uletělo. Poprvé jsem si vyčetla, že nemám u dveří kameru. Když zazvonil opětovně, nadskočila jsem.

„Kdo tam?" houkla jsem na stále zavřené dveře. Zvonek zazvonil znovu, ale odpověď jsem nedostala. Pomalu jsem otevřela dveře. Během vteřiny mě něčí ruce tlačily ke stěně a já se dívala do rozzlobených očí, skrytých za obroučky brýlí.

„Nikdo ti neřekl, že se máš zranit!" štěkl Reiji, neformálně.

„Jistě."

Povolil stisk a já jej mohla řádě pozdravit:

„Dobrý večer Reiji-san, co vás sem dnes přivádí? Nečekala jsem vaší návštěvu."

Již vyrovnaný si z ramene oklepal neexistující smítko:

„S kým jste se střetla v té uličce Ema-san?" Ohlédla jsem se a viděla z rohem načihující tři obličeje, mávla jsem, ať se ztratí.

„Pojďme se posadit do kanceláře. Budete chtít čaj?" Jen přikývl, věděla jsem, že nemusím ani nic říkat a Aki jej donese. S šálkem čaje s květy divokých růží, které jsem loňské léto sama sušila, jsme seděli naproti sobě u pracovního stolu: „Ptal jste se mě, kdo mě napadl? Nebo na toho, kdo mě zachránil?" Z jeho výrazu jsem si domyslel své, ale hlavně, že mám říci vše. „Byl to velký muž, začal mě škrtit. Myslela jsem si, že zemřu. Vím, že jsem byla už někde na cestě, kdy mě probrali zdravotníci. V nemocnici mě navštívil váš otec." Trochu se zamračil, tak jsem hned vysvětlila: „Máte jeho oči a trojčata mají stejný úsměv, proto jsem si to domyslela, naznačil mi, že ten, kdo mě zachránil, byl někdo z vašeho světa, a že se s ním už nemám setkat, že by to nedopadlo dobře."

Dopil šálek, zvedl se a jen chvějící se listy dokumentů na mé stole, byly důkazem, že odtud odešel.

„Emo?" přišly za mou společnice.

„Jste už sama Fuji-sama?"

Přikývla jsem:

„Pojďme spát. Dnešní noc už nic nevyřeší." Pravděpodobnost, že v klid usnu byla mizivá. Teď ještě musím dumat nad tím, proč přišel Reiji. Nemyslím si, že naše společná noc, by pro něj byla něčím výjimečná, ale ...

Vztekle jsem skopala deku a zahodila polštář.

Postavil jsem se a šla k oknu. Podívat se na zahradu, topící se ve tmě až a pár solárních lampiček, vymezující trasu k altánku. Tam jsem ji uviděla.

Temnou postavu skrývající se ve stínech. Nedokázala bych říci, komu, čemu a jakého pohlaví by mohla být, ale měla na mě uklidňující dojem. Vrátila jsem se zpět do postele, abych propadla do spáneku, ve kterém v obrovské zahradě pobíhalo a smálo se, pět děvčat.

Drobounká blonďatá Aki. Stále padající zelenovlasá Miko. S oslnivě rudými vlasy pod kloboukem, důstojná Majumi. Usměvavá fialovlasá Hana. Zády ke mě stála černovláska. Vlasy spletené do copu, ramena se jí chvěl smíchem. Přišla jsem k ní a položila jí ruku na rameno:

„Kdo jsi?"

Vzbudil mě budík. Nevím, zda to bylo tou postavou v zahradě, nebo tím snem, ale něco mi říkalo. Že poslední oběť mě už hledá.

(Omlouvám se za svou pomalost a jen průběhovou kapitolu s kapičkou tajemství, potřebuji si utřídit myšlenky k ději. V příští kapitole, ještě nebude večer. -> poznámka z doby vydávání, bylo mi líto jí smazat)

- Edit. 18 -