Tajemství Bílé čajovny

Část 27. A já s ním

Odcházela jsem ještě před otevřením, ještě dřív jak, Miko, na květinový trh. Vlastně si nejsem jistá, jestli jsem si v koupelně vyčistila zuby. Přejela jsem si jazykem po zubech a jistila, že ano. Nevím kam mě můj vnitřní impulz táhl, ale slepě jsem jej následovala. Skončila jsem v uličce, kde jsem přišla ke svým modřinám a hrdle, které jsou nyní schované pod šátkem.

Obyčejná postranní ulička. Pár popelnic, sem tam prázdná odhozená krabice. Nic co by křičelo: „Tady se stalo násilí, tady byl někdo vyděšen, skoro zabit." Rozhlížela jsem se po okolních stěnách budov s nadějí, že třeba jen střípek mého podvědomí si pamatuje, kdo mě tu noc zachránil.

„Koho hledáte?" ozval se mi za zády zvonivý hlas.

Otočila jsem se přede mnou stála uniformovaná žena. Pozdravila jsem policistku a jala se odpovědět:

„Jestli mi tu něco nevrátí paměť. Cokoliv, kdo mě zachránil a kam se poděl násilník, co mě sem zatáhl."

V chladném obličeji se zaleskly tmavohnědé oči:

„A pomohlo to?"

Zakroutila jsem odmítavě hlavou:

„Ne."

Už jsem chtěla odejít, když mě zastavila:

„Moha by jste se podívat na tuto fotografii?" Pokrčila jsem rameny na znamení, proč ne. Před očima mi přidržela fotku, couvla jsem: „To je ten, co mě napadl," zašeptala jsem chraptivě: „Ale, proč je tu mrtvý?"

Důstojnice se usmála:

„Ano, je tu mrtvý, ale co je zajímavější, že má protrhnuté hrdlo. Jako by na něj zespodu a zpředu zaútočilo nějaké neskutečné zvíře." Otřásla jsem se odporem, ale má zvědavost, je to co mě zabije: „Jak dlouho..."

Ztratila jsem odvahu se zeptat na zbytek.

„Jak dlouho je mrtvý? Asi tak dlouho, co vás odvezli po jeho napadení." Znovu se potěšeně usmála. „Nemusíte mít strach, tenhle zmetek je ze světa." Otočila se ke mě zády a mezi lopatkami s jí zhoupl dlouhý černý cop, točila se přes rameno: „Vyřiďte Sakamaki, že by si měli uklidit, tahle podivná úmrtí dělají jen problémy s papírováním."

Nestihla udělat ani krok a držela jsem jí za loket:

„Vy znáte Sakamaki?"

Ten její divný úsměv, mě začíná děsit:

„Jistě. Tohle je území, které spravuje jejich rodina. Nemyslím si, že to byl někdo z nich, ale mají za úkol pohlídat, aby ostatní nedělali nepořádek."

Pustila jsem jí, lépe řečeno, ztratila jsem energii a má ruk odpadla z té její:

„Jak víte o mě?"

Zas ten mrtvolný škleb, kterému jsem přestávala říkat úsměv:

„Dostáváme slušný plat, abychom věděli co se děje a zároveň o tom nevěděli."

Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale slyšela jsem, jak má ústa pronesla:

„Důstojnice, večer vás očekávám. Máte schůzku s Ayatem, tak si vezměte sportovní oděv." Přikývla znovu s tím obličejem, co mi nahání hrůzu.

„Nemám s tím problém, Fuji Ema."

Svět se zbláznil a já s ním.

Kdo všechno ví o světě za hranicí příčetnosti?

Proč mě člen policie poslech na slovo a kdo se tu pohybuje krom upírů? Rozesmála jsem se. Zbláznila jsem se a svět se mnou. To je myslím lepší formulace. Do pomalu budících ulic se mi chtělo křičet:

„Některá zájem o krásného, bohatého, vyšinutého, chladného a sadistického muže?"

Má touha, od všeho utéci, znovu zvedla hlavu. Ony si to zvolily dobrovolně, ale zvolila jsem si to i já?

(Tak a je tu pátá nádoba na krev. V příští kapitole už bude večer, těšíte se na krvesaje?)

- Edit. 18 -