Tajemství Bílé čajovny

Část 17. Otázka za milion

Velice opatrnými slovy, jsem své dávné kamarádce vyprávěla příběh o šestici bledých, chladných a nebezpečných krasavcích, s netradičním nočním životem a jejich specifických potřebách.

Očekávala jsem, kdy začne couvat a volat záchranku nebo policii. Maju, se jen dívala a pozorně si mě prohlížela. Svým prvním dotazem mě skoro rozbila:

„A stojí za to?"

Zalapala jsem po dechu:

„Maju!" vyjekla jsem na ní: „Ty. Ty jsi taky?"

Záhadně se usmála:

„Poškozená?" Nakrčila nos: „Stala jsem se herečkou, myslím si, že nemůžu být tak úplně zakořeněná v realitě." Proč jen mám pocit, že vždy jsem vyděšená jen já? Je to tím, že já jim přivádím ty dívky?

„Měla by jsi utéci, Miko a Aki, také," spíše jsem huhlala než artikulovala.

„A ty Emo? Ty proč tu zůstáváš dál?"

Toť další otázka za milion.

„Netuším."

Mika se protáhla:

„Tak nás nech, ať rozhodneme o sobě sami. Ne?"

Přikývla jsem.

„Říkala jsi Emo, že jich je šest a každý má jiný temperament?"

Přikývla jsem, zase.

„Aki a Miko už někoho mají?"

Znovu jsem přikývla.

„Ke komu mě pošleš? A ty už máš také některého?"

Povzdychla jsem si:

„Nevím, musím o tom přemýšlet. Aki, si vybrala tichého a zároveň prudkého Subara. Miko se svou nemotorností získá Kanata. Já sama zatím nejsem s nikým, ale měla jsem již čest s Kanatem, Laitem a Ayatem."

Rusovlasá kráska jen nadzvedla obočí:

„Řekni mi o těch dvou něco."

Zamyslela jsem se, co jsem o nich stihla zjistit:

„Laito si rád hraje, ale nemá rád nepříjemné situace a boje, to se snaží zmizet, nebo vše uklidnit. No a Ayato trpí na své ego. Jednou jsem ho viděla hrát basket. Víc ti o nich nepovím, i tak jsou to jen dohady, do hlav jim nevidím."

Maju, zavrtěla hlavou:

„A ti zbylí dva?"

Ona je opravdu neúnavná!

„Shu a Reiji. Reiji, je intelektuál rodiny, přebírá zodpovědnost. No a Shu vypadá neškodně, líně a ospale, ale to je jen vnější stránka. Pod ní je prudký a stejně nebezpečný, jako ti ostatní. Tak co, Maju, myslíš, že získáš některého z nich zájem?"

Potměšile se usmála:

„Shu!"

Nevím proč, ale věděla jsem to.

Proč jen musí být čas tak individuální, když se člověk na něco těší, vteřiny se táhnou jak minuty a pokud se blíží to co nechceme, letí hodiny zběsile, jako by nebyly stvořeny z šedesáti minuty, ale jen vteřinami.

Slunce zapadlo, čajovna ukončila svůj provoz. Miko a Aki, čekaly na noční návštěvníky u vchodu. Přivedly je do obřadní místnosti. Bylo na nich vidět, že ví i o dalším člověku v domě. K mé úlevě, nepřišli, Laito s Ayatem. Poté co snědli cukroví a vypili obřadní šálek šlehaného čaje, vešly dovnitř Miko s Aki.

„Subaru-san, prosím následujte mě," Uklonila se k světlovlasému zachmuřenému obličeji, ve kterém bylo vidět lehký náznak potěšení. Shu seděl se zavřenýma očima, Reiji jen sarkasticky nadzvedl obočí. Kanato, pokukoval zvědavě po Miko, jež se vydala směrem k nám:

„Fuji-sama, prosím, představte mi mého hosta," zakopla o neexistující překážku a padla přímo Kanatovi k nohám. Ten se rozesmál.

„Kanato-san, představuji vám Miko-chan, bude pro dnešní večer vaší průvodkyní. Prosím následujte jí." Miko se s omluvou postavila. Uklonila se ke Kanatovi:

„Těší mě, Kanato-san. Jsem Miko. Doufám, že si užijeme zajímavý večer."

Shu otevřel jedno své oko a Reiji, se zamračil. Předpokládám, veselý večer.

„Shu-san, pokud máte zájem se setkat s naším hostem, naleznete jí v altánku." Nasměrovala jsem modrookého upíra k Maju. Ani jsem neviděla, že by se pohnul a byl pryč.

„Reiji-san, pro dnešní večer zůstanu s vámi," poklonila jsem se mu, „následujte mě prosím." Vydala jsem se do svého pokoje, vědoma si jeho doutnajícího hněvu. Celou dobu jsem si lámala hlavu, čím bych moha zaujmout právě tohoto z bratrů. Otevřela jsem dveře a rukou mu naznačila, aby vešel. Prošel neslyšně dovnitř. Prohlédl si místnost, které jsem vtiskla svůj styl. Uprostřed byl nachystaný stoleček a připravený hrací plán pro Othelo.

„Fuji-san, předpokládám, že budeme hrát, ale co mě zajímá, je oč, chcete hrát?"

Zavřela jsem za sebou dveře.

„Pochybuji, že uznání vám nebude stačit, že Reiji-san?" To co se mihlo za skly brýlí, bylo divné. „Jistě jste silnější protivník, ve všech směrech, tak co kdyby jsme si zahrály o šaty?"

Pomalu zakroutil hlavou:

„Uznání. To zní lákavě, ale co tak si zahrát o výprask? Ta rákoska, co jste měla minule, byla velice lákavá. Rád bych jí ozkoušel na vaší vlastní kůži."

V tu chvíli vypadal jak měsíček na hnoji.

(Tak upíři jsou rozebráni)

- Edit. 18 -