Tajemství Bílé čajovny

Část 24. Jistá tekutina

To, že mě trochu překvapila, by byla lež.

Překvapila mě hodně, až tak, že jsem si musela sednout na bobek:

„Odkud jej znáš?" zeptala jsem se aniž bych se s ní snažila mluvit formálně.

Sedla si na bobek naproti mě:

„Já ho vlastně ani neznám, osobně. Jen se mi líbí a sleduji ho už dlouho. Jednou jsme ho potkali s kamarádkami v parku a on byl takový vtipný, ale zajímal se spíš o mé blonďaté kamarádky a než jsem se vrátila ze záchodu byli společně pryč.

Opatrně jsem se zeptala:

„A kamarádky se vrátily?"

Přikývla:

„Jo, ale nějak z něj nadšené nebyly. Prý čekaly, že je z nějaké bohaté rodiny, ale nakonec snad ne, tak odešly." Sklopila obličej ke kolenům: „Ale mě na tom moc nesejde. Bohatství a peníze jsou jen věci, které přicházejí a odcházejí. Já se jen chci chvíli bavit s někým, kdo není zakomplexovaný pravidly, postavením a tak."

Postavily jsme se:

„A co kdybych ti řekla, že tento krásný muž, není takový jak vypadá, a je dost nebezpečný?"

Zajiskřilo jí v očích:

„Smrtelně nebezpečný?"

Ví to?

„Pověz mi jak se jmenuješ?"

Poskočila až se jí dlouhé vlasy svázané skoro až na konečcích se zhouply:

„Awinim Hana"

Zamračila jsem se na ní:

„ Awinim Hano, víš jaký vede, tento tvor život?" Přikývla, až se jí čelenka s oušky sesunula více do čela. „Hano, chceš jít tedy se mnou? Znám místo, kde se s ním můžeš setkat, ale jak víš, nebude to zadarmo."

Nadšeně zatleskala:

„Opravdu? Opravdu? Kolik? Mám našetřeno poměrně dost..."

Zarazila jsem jí zvednutou rukou:

„Nechci peníze a ani ty žádné nedostaneš. On si vezme to co chce pokud ty budeš chtít mu to dát." Jen jsem zakroutila hlavou: „Ale není to tak snadné. Budeš jej muset zaujmout, mít něco, co od tebe bude chtít stejně jako tu jistou tekutinu." Přikývla. Podala jsem jí kartičku s adresou Bílé čajovny a časem, kdy má přijít.

„Bílá čajovna?" Zvedla tázavě pohled, zamručela jsem na souhlas. „To je směšné. To je přesně to místo, odkud jsme šly, když jsme ho potkaly poprvé a já zpovzdálí viděla, jakým způsobem se baví s děvčaty."

Zalapala jsem po dechu:

„A to tě nevyděsilo, nechtěla jsi utéci?"

Kývla:

„Jen v prví chvíli, ale pak stejně vyhrála nade mnou má přirozenost a zvědavost. Viděla jsem, že se kamarádky cítí dobře, ale nepamatovaly si co se s nimi dělo." Uklonila se a odešla.

Začala jsem pochybovat, zda jsem opravdu člověk. Nebo mám na hlavě majáček, který vábí bláznivé holky do náručí upírů? Stačí si pomyslet a dívka pro Ayata, mi sama padne k nohám?

Pro jistotu jsem se rozhlédla.

Na to, že nočním životem město teprve začíná žít, byly ulice příliš prázdné. Dokonce mi přišlo, že se kousek nad chodníky vznáší lehký mlžný opar. Přitáhla jsem si sáčko blíž k tělu. Něco neznámého mi našeptávalo, že tu není bezpečno. Rychlejším krokem jsem se vydala k nejbližší stanici metra.

Než jsem překonala celkem krátkou vzdálenost, byla jsem chycena a před pusu mi byla narvaná dlaň, čímž můj pokus o křik byl zmařený. Ten kdo mě držel byl rozhodě dost siný, mohutný a horký. Takže pravděpodobně to bude jen člověk.

Násilník, vrah?

Začala jsem se smát do ruky před mými ústy. Nikdy by mě nenapadlo, že přijdu o život takto, kdy můj život vypadá tak jak vypadá a v posledních dvou týdnech ještě bláznivěji. Trhnutím si mě dotyčný otočil k sobě čelem:

„Čemu se směješ, kurvo?"

Zamrkala jsem:

„Sobě. Sobě se směji. Tomu, jaký život vedu a jakým způsobem skončím."

Dál jsem se dívala do toho velkého brunátného obličeje, kdy se jeho ruce přesunuly k mému hrdlu. Začal zvedat tlak. Snažila jsem se s ním prát, ale bylo to zbytečné, bolest a nedostatek vzduchu zapříčinil, že mé vědomí se ztrácelo v krajině neznáma.

- Edit. 18 -