Tajemství Bílé čajovny

Část 6. Den k úvahám

Snažila jsem se bojovat s tím monstrem, které mě svíralo a sálo mou krev. Jen s mužem by se jednalo o nerovný boj, ale takhle?

„Dost!" zatlačila jsem z posledních sil do jeho ramen a odtrhla se. Nevím k čemu mi to bylo, když mě nohy neunesou a já končím na trávníku.

„Hlupačko, nedělej, že se ti to nelíbilo. Cítil jsem, jak si to užíváš. Tak buď hodná holka a poslouchej svého pána." Snažila jsem se dívat do těch divných zelených očí. Jenže moje oční víčka měla svůj názor a začala se mi zavírat. Bylo těžší je zvednout, jak se přitahovat k hrazdě. Někde a hranicí vědomí jsem slyšela hlas:

„V klidu si to promyslete, Fuji-san, není to nic těžkého. Stačí jen souhlasit."

Probudila jsem se těsně před budíkem. Tak dlouho jsem nespala už dlouho. Omámená jsem se dopotácela k zrcadlu. Moje pleť měla podivný stříbřitý nádech. Čekala jsem mrtvolný vhled, ale ono mi to jakýmsi děsivým způsobem sluší.

Co se se mnou stalo?

Zkontrolovala jsem svůj krk, kam se včera Ayato zakousl, opravdu ty ranky tam jsou. Pohladila jsem si je. Vyndala náplast a zakryla je. Fungovala jsem na autopilota. Moje vědomí stále nechtělo pochopit, že je to skutečné.

Co bych teď měla dělat?

Šílím z toho, nejraději bych ječela, ale zvládla jsem nekřičet tak dlouho, tak to snad vydržím i nyní. Možná bych měla jít do nemocnice a nechat se zavřít na psychiatrii. Co to povídal o čichu? Měla bych si začít psát seznam, na co se chci zeptal, ale ani jeden z nich nevypadal, že by mi vysvětlil věci, které bych chtěla pochopit.

Našli by mě tam? Nebo kdybych odcestovala pryč, zmizela ze země, ale pokud jsou upíři tady, mohou být i jinde? Celý den jsem se otáčela a prohlížela temné kouty, jestli v nich někdo nečeká, nebo mě nehlídá. Měla jsem v noci zemřít, bylo by to snazší, než to čí si právě procházím. Ze zadumání mě vytrhal Aki:

„Fuji-sama?"

Ona je vždy tak pokorná a sladká:

„Ano?"

Žmoulala si nervózně rukáv mezi prsty:

„Jak dopadla vaše včerejší schůzka. Dnes vypadáte jinak. Celý den jste duchem mimo, takovou vás neznám. Mám o vás strach."

Je pozorná. Drobounká, světlovlasá dívenka. Poddajná jak změklé máslo.

„Stále jsme procesu jednání, nedělejte si s tím starosti. Aigawa-san." Nejistě přikývla a vydala se obsloužit nově příchozí hosty. Je rozená masochistka. Proč mě to napadlo, nad čím to začínám přemýšlet. Jak se mi to vůbec dostalo do hlavy! To je nehoráznost, chtít jim předhodit někoho místo sebe. Jenže v koutku mé temné duše, kde žila ta stvůra se ozvalo:

„Protože chceš, aby trpěli i jiní. Už máš toho dost a chceš se kochat pohledem na jejich bolest. Přiznej si to, niky jsi nebyla zbabělá, tak to zkus. Chceš přece žít!"

Udělalo se mi zle, a jen tak tak jsem stačila doběhnout k míse. Sesunula jsem se na zem a držela si hlavu a uši. Stejně to nezastavilo hlasy:

„Nemáme problém tě zbít. Buď poslušná holka a řekni ano. Neutečeš, jen je tím pobavíš."

Zhluboka jsem začala vydýchávat, pravděpodobně bych se zhroutila, kdyby nezaklepal Hashime Rui:

„Fuji-san, je tu dodavatel, jste tam?"

Jistě, povinnosti. Opláchla jsem si obličej, vypnula vodu a zas s neporušenou vnější fasádou se jala vyřizovat povinnosti spojené s provozem čajovny. Do večera je čas, který můžu strávit nepříjemnými myšlenkami.

( - Edit. 18 - )