Tajemství Bílé čajovny

Část 34. Nikdo ze Sakamaki

„Reiji-san, teď se rozhodne, buď já nebo vy, G7!" Vykřikla jsem a očekávala jsem, zda má sadisticky laděná společnost oznámí:. „ Potopená nebo vedle." Nevydržela jsem nervozitou a vyskočila na kolena a napjatě se dívala do těch uhrančivých očí.

„ Ema-san, právě jste... "

Odpověď jsem se už nedozvěděla. Mojí mysl zahltila tma, do které jsem se začala propadat, jen někde na okraji vědomí jsem zaslechla:

„Není to dobré, si s ní takhle hrát. Už sám tušíš, co je zač."

Dychtila jsem po tom, zjistit víc. Hlavně ten hlas, který mě tolik uklidňoval, odkud jej znám a proč je mi tak blízký?

„Ema-san, Ema-san!"

Nějaký otravný hlásek mě burcoval z louky plné květin, tepla a slunce. Neochotně jsem otevřela oči:

„Hm?" zachroptěla jsem.

„Ema-san, jste v pořádku? Dívala jsem se do velkých tmavomodrých očí Hany. Pootočila jsem hlavou a byla tam i Miko. „Aki a Maju odešly?" Zeptala jsem se, ale z nějakého důvodu jsem přesně věděla, že ano.

„Jsou tu dva dopisy..." podala mi je Hana. První byl od Aki, tak nějak jsem to tušila, že ke své existenci potřebuje každou minutou být ohrožena smrtí. Druhý byl od Shua.

„Ema-san, nadále nebudu navštěvovat vaší čajovnu. Můj netradiční noční život byl obohacen, jen se omlouvám, ale obohacení si beru s sebou. Jsem opravdu zvědavý jak dlouho vydrží, být ke mě chladná."

Tak na netýkavku ho dostala, usmála jsem se. V tu samou chvíli jsem se zarazila co blázním, přece bych měla být vyděšená!

„Ema-san, jste opravdu v pořádku? Spala jste úplně nehnutě, a aby jsme vám řekly pravdu, je skoro čas zavřít denní provoz čajovny."

Vyletěla jsem do sedu:

„Jakže?"

Sklopily oči:

„Nechtěly jsme vás rušit a vše tu šlo naprosto automaticky. Neměla jste ani žádný kurz." Vysvětlovala Miko.

„Erika?"

„Odešla hned nad ránem." Dostalo se mi odpovědi od Hany. Přikývla jsem:

„Hana-chan, navštívil čajovnu v noci někdo další?"

Zavrtěla hlavou, až jí dlouhé vlasy poskočily:

„Ne." Pak si chytla palec a začala se houpat na patách: „Em, Ema-san. Chci se zeptat, no, pokud je Aki pryč, mohla bych se u vás učit, a pracovat?"

Nadzvedla jsem obočí:

„Co by jsi chtěla dělat?"

Byla jsem opravdu zvědavá. Většina lidí, co zde pracují už měla nějaké znalosti.

„Já nevím připravovat různé druhy čajů, znát jejich význam a chuť? Obsluhovat hosty?"

Pokývala jsem hlavou:

„Rozmyslím si to." Zatvářila se zklamaně, přikývla. Nerozumím najednou ani sama sobě. Něco se děje, nevím co. Nejhorší, děje se to mně. „Už jsem v pořádku, připravím se a přijdu dolů." Hana se otočila až se její oušková čelenka svezla dolů:

„Mám vzkaz od Eriky, dnes nepřijdou."

Rozloučila jsem se tedy s nimi a tupě hleděla do prostoru. Měla jsem pocit, že čas kolem ubíhá a prostor se mění. Nevnímala jsem skoro nic jen najednou jsem věděla, že někdo je v místnosti se mnou.

Nikdo ze Sakamaki.

( Ano vím, je to krátká kapitola a snažím se vás napnout, jak prádelní šňůru. Máte nějaké teorie? Jen malé upozornění, příběh se blíží ke konci.)

- Edit. 18 -