Tajemství Bílé čajovny

Část 15. obydlen lidmi

„Jinak já jsem se ještě nepředstavila, jmenuji se Sadori Miko. Tak k těm příběhům. Ten o sakurách asi znáte. Podle vašeho výrazu, si to alespoň myslím. Však ten co upoutal mě, je poněkud absurdnější. Vypráví se, že dokážete vnímat naprosto vše i když vypadáte plně soustředěná na čajový obřad. Prý nejste tak docela člověk. Nikdy vás nikdo neviděl projevit emoce. Žádné. Vaši zaměstnanci jsou velice výkonní, až neuvěřitelně!" usmála se na mě ta otlučená, vysoká dívka.

„Nejsem docela tak člověk." Musela jsem si to zopakovat. „Nemám emoce?" Zasmála jsem se. Koukala jsem se do těch lesknoucích se jantarových očí. „Ano, nejsem lidská bytost. Jsem zrůda. Tak proč vás to Sadori-san, tak zaujalo?"

Začervenala se:

„Nevím, budete si myslet, že jsem šílená, ale prostě věřím. Ne, vím, že toto město, tento svět není obydlen jen lidmi. Prostě, že jsou tu i ti, o kterých je psáno jen v příbězích pro děti a blázny. Já je viděla. Viděla jsem upíra, živit se na člověku. Byl tak krásný, sice jsem by hrůzou bez sebe, ale nemohla jsem od něj odtrhnout oči."

Opravdu se to právě stalo?

Našla si mě. Touží po tom setkat se s večerními hosty?

„Miko-chan, a ty by jsi se nebála? Nebála by jsi se setkání s jiným druhem?"

Okusovala si nervózně ret. Pokrčila rameny a odhodila si z obličeje pramen vlasů, který jí tam foukl vítr:

„Vlastně ani nevím, ale chtěla bych mít potvrzení. Emo, jste vlastně první člověk, před kterým mi nepřišlo divné to říci nahlas." Postavila se, takže abych na ní viděla, jsem musela zaklonit hlavu: „Víte, to jak jsem nešikovná má svůj důvod. Tak nevidím problém, setkat se s někým, kdo mě tolik upoutal. O vás tvrdí, že nejste člověk a také je mi s vámi dobře." Nechala svůj hlas zaznít do ztracena a dívala se na přijíždějící vlakovou soupravu.

„Miko, chtěla by jsi se stát součástí, tajemství Bílé čajovny?" Otočila se ke mě. „Moje čajovna nabízí v současnosti i noční provoz, pro speciální hosty, se speciálními potřebami. Není to bezpečné. Je to život ohrožující provoz. To je důvod, proč o sobě tvrdím, že jsem zrůda. To, že nemám emoce, je jen povrchní zdání a má pozornost? Řekla bych, že je normální. Lidé mají bujnou představivost."

Zelenovlasá dívka se zamračila:

„Je to opravdu pravda? Opravdu se s nim znáte?" V jejím hlase se mísila zvědavost s hrůzou.

„Znát se s nimi. To je příliš silný výrok, našli si novou hračku a já s nimi tu hru hraji. Rozhodnout se však musí dárce sám. Sama si myslím, že by jsi měla vzít nohy na ramena a zapomenout na mě, příběhy, mou čajovnu, hlavně na ně!"

K našemu nástupišti přijel vlak:

„Fuji Emo, chtěla bych se s nimi seznámit. Chci se stát součástí vašeho tajemství."

Blázne! Bláznivá holko:

„Dobrá Miko-chan, přijďte za mnou. Aki, tě zaškolí. Bude potřeba, aby sis vybrala."

Nastoupila do vlaku a zamávala mi. Cestou stihla zakopnout a skřípnout si prst v okénku. Pokud dorazí, a já doufám, že ne. Tak jsme tři. Stále je o málo. Musím získat další dívky. Další poškozené duše, které jsou ochotné zahodit svůj život a hrát tuto smrtící hru, s bratry rodu Sakamaki.

(Ještě i v příští kapitole bude seznámení se s novou dívkou a pak opět přijde večer a s ním i chladní hezouni.)

- Edit. 18 -