Tajemství Bílé čajovny

Část 25. Zajímavá hračka

Pravděpodobnost, že mě ještě něco přivede do života, byla minimální, ale stala se.

K mému vědomí doléhal zvuk sirény a nějaký křik. Snažila jsem se zaostřit, ale nedařilo se mi. Najednou na mě začaly sahat něčí ruce a k vědomí mi dolehly otázky, jak se jmenuji, kolik mi je let. Sípavým hlasem jsem se snažila odpovídat. Byli to lidé ze záchranky, ale co se stalo tomu násilníkovi? Naložili mě do sanity a já opět odpadla do zapomnění.

Probral mě pohyb v pokoji.

Otevřela jsem oči a dívala se do hezkého obličeje světlovlasého muže neurčitého věku. Jeho oči už jsem někde viděla. Došlo mi, že je krásný. Tudíž vím, že není z tohoto světa. Zatlačila jsem se více do polštáře a jen je sledovala pohledem.

„Slečna Fuji Ema?"

Kývla jsem na souhlas a přitáhla si víc přikrývku ke krku.

„Jsem lékař...." nedopověděl a zadíval se mi více do tváře, „ale vy pravděpodobně víte, kdo jsem." Usmál se zářivým úsměvem, který taktéž znám od někoho jiného.

„Jste jejich," lehce jsem zaváhala, „otec?" Dostala jsem ze sebe. Posadil se bleskovou rychlostí na židli vedle mé postele.

„Jste velmi vnímavá. A hezká." Jen jsem protáhla do strany jeden koutek úst. „A velice neuctivá, že." Udělal z prstů stříšku, kterou si opřel bradu: „Měla jste štěstí, mohla jste už být mrtvá, ale někdo se o toho hocha v té uličce postaral, myslím, že se dobrovolně udá a bude chtít skončit ve vězení na doživotí."

Takže mě někdo zachránil. Podle toho, co říká, to musel být někdo z jejich světa. Než vůbec někam mohly doputovat mé myšlenky, skláněl se nade mnou s rukama opřenýma vedle mých ramen:

„Buďte opatrná, rozhodně jste velice zajímavá hračka, kterou našli moji synové. Naše příští setkání by už nemuselo být tak poklidné." Ještě se nestihla ani srovnat matrace od otisku jeho dlaní a byl pryč.

Po absolvování nezbytných vyšetření, výpovědi policii, zaplacení nemocničních poplatků jsem se vrátil domů. Tam se na mě sesypala veškerý personál a ptal se na mé zdraví. Dorazila i matka, tety a dokonce i děda. Všechny jsem ubezpečila, že to byla jen nešťastná náhoda, že jsem zcela v pořádku a nemusí mít strach. Také se mi podařilo podsunout matce a tetám myšlenku, že by bylo vhodné, teď neposílat vhodné nápadníky. Večer jsem se posadila s dalšími dárkyněmi krve.

„Miko, Maju, Aki podařilo se mi potkat další dívku. Zítra přijde. Jmenuje se se Awinim Hana. Vyhlídla si Laita," přikývly.

„Fuji-sama, a víte tedy, kdo vás v té uličce zachránil?" Vyptávala se opatrně Aki.

„Netuším Aki-chan. Tuším, že to by někdo z jejich světa. Setkání s jejich otcem bylo dostatečně děsivé, nehodlám na to ani vzpomínat." To co jsem nedořekla, bylo, že bych možná, jen trochu, byla raději, kdybych v té uličce zemřela.

„Emo? Takže dnešní večer a zítřek je poslední den, aby jsi přivedl poslední dívku?" Zeptala se mě Maju. Kývla jsem, nejspíše četla dopis od Shua, potvora.

Miko se protáhla:

„Ema-san, co na chvíli zavřít denní provoz čajovny?"

Zamávala jsem zuřivě rukou v odmítavé gestu:

„To ne. Už takhle se budou šířit zvěsti a modřiny na mém krku jsou víc než jasným důkazem, že jsem obětí útoku. Zavření čajovny by bylo jako signál, že jsem poražená. To se nestane!"

Přikývla:

„Ale co vaše kurzy?"

Ano má pravdu, dnešní večer je poslední, kdy bych mohla někoho získat.

Rozezvonil se zvonek u dveří:

„Kdo to může být?" otočily jsme se všechny k vchodu. „Takhle pozdě tu zvonil jen jeden blázen." Špitla jsem k společnicím a pomalu se vydala otevřít dveře.

- Edit. 18 -