Tajemství Bílé čajovny

Část 12. Nejprve formální

Stály jsme s Aki u dveří a čekali co přijde, když mě zezadu na uchu polechtal ledový závan:

„A jakou zábavu máš na mysli, pralinko?" zaševelil, Laito.

„Laito-san, pověz co jsi dělal s děvčaty?"

Zasmál se:

„Tak to bude na dlouho."

Tentokrát sem se zasmála já:

„A už si někdy s nějakou pil?" Jeho úsměv ztuhl a bylo vidět, že se zamyslel:

„Ne."

Postavila jsem se tak abych měla za zády stěnu:

„A chceš si dnes, hrát? Stačí maličkost, jen to, aby jsi zjistil víc, nebo máš strach?"

Protáhl se a posunul si klobouk:

„Mít strach? Zajímavé. Nemám rád, když je klem hustá atmosféra, boj a tak. Jsem milovník, tak proč to nevyzkoušet. Jo a pralinko, ten tvůj cár papíru jsem podepsal, ještě než jsi stihla odejít z místnosti." Spojil prsty do košíčku a protáhl ruce nad hlavu: „Zvažoval jsem, jestli se dnes budu zaobírat tebou, nebo tou maličkou. Nakonec jsem zvolil tebe."

Nevím, asi je to pocta.

„Dobrá, přines mi ten papír, do kanceláře. Buďme nejprve formální, ať se můžeme setkat neformálně."

Aki, mi cupitala hned za patami:

„Fuji-sama, budete v pořádku? Přece jen to je třetí večer po sobě...." Jak se ta bláznivá holka může bát o mě?

„Aki, cestu jsem zvolila, není třeba se strachovat. V tomto případě, je dané naprosto vše. Pokud v tomto případě dopadne něco špatně, tak to bude fatální konec, bez následků." Jen mi hlavou proběhla myšlenka, kde ten Laito je s tou smlouvou, když mi seděl na desce stolu a tvářil se jak steak k nakousnutí:

„Už jsem ti chyběl, pralinko?" Nestačila jsem odpovědět, když jej ze stolu celkem nešetrně odstranil Subaru. Třískl smlouvou o stůl:

„Nikdy jsem neviděl někoho tak pošetilého, hloupého a bláhového. Nemám tohle zapotřebí, mám rád svůj klid!"

Musela jsem zamrkat, tak co tu stále dělá?

„Jenže, ona!" Ukázal za má záda na drobounkou Aki: „Musím vědět, proč je takový blázen." Měla pravdu, je jí lapený.

„Dobrá Subaru-san, Aki vás teď doprovodí. Tak nezapomeňte, co jste sám podepsal. Běž, Aki-chan." Vybídla jsem jí a už jsem jen sledoval, jak za sebou zavírá dveře a v očích jí plane úsměv vítězství.

Laito se vrátil do své pozice k sežrání, a propaloval mě pohledem:

„Tak kdy začneme?"

Pán je netrpělivý:

„ Přijdou ještě vaši bratři?"

Bimbal jednou nohou ve vzduchu:

„Možná ano, možná ne. Mohlo by nás být více, bylo by to zajímavější."

Zavrtěla jsem hlavou:

„Pravidlo jeden na jednoho je ve smlouvě na prvním místě." Založila jsem oba podepsané svazky do šanonu: „Aiato, Kanato," pokývala jsem ke dveřím.

„Dnes se tvůj lord nezdrží, ale měla by jsi se vynasnažit, nerad čekám."

Kanato se jen plaše usmál a nechal po sobě pouze podepsané papíry, které nejspíše před tím zažily minimálně škrcení. Shu a Reiji, nepřišli.

„Laito-san, pojďme do altánku, tam se pije nejlépe." Dala jsem do košíku skleničky a láhve s alkoholem: „Je nějaký alkohol, který preferuješ?" Zavrtěl hlavou. Neohlížela jsem se po něm a přešla zahradu a vše vybalila na stolek: „Budeme hrát kámen, nůžky, papír a kdo prohraje exuje sklenku?" Usmála jsem se na něj, když se posadil.

„A co to ozvláštnit, Pralinko, ten kdo vyhraje, se může rty dotknout kdekoliv na protihráčově těle." Podepřel si bradu a mrkal jak mrkací panna.

„Souhlasím." Pravděpodobnost, že si kdy v životě hráli mi přišla mizivá a dětská hra postavená do trochu dopěláckých pravidel, mi přišla jako poutavá záležitost pro někoho, kdo je nesmrtelný. První dvě hry jsem nechala Laita vyhrát, jednak jsem byla zvědavá, jakým stylem hraje a jednak ono úplně střízlivá, jsem v této situaci, také nedokázala být. Jeho první dotek rty, byl nad kotník a druhý pod koleno.

Další hry, už jsem vyhrávala já. Když pil asi desátý panák vodky, sundal si svůj klobouček a začal mi vyčítat:

„Ty mi umíš číst myšlenky? Jak to, že to nemůžu porazit v něčem tak triviálním? A jak mám zjistit, kolik sneseš alkoholu, kduž nepuješ?" Trochu se mu pletl jazyk.

„Možná je to tím doplňkem. Jsi sám zvědavý na to, kde se tě dotknu příště, možná chceš abych se tě dotkla na jednom konkrétním místě. Uznávám, dotek tvé studené kůže je kupodivu vzrušující. Rty, ušní lalůček, krk, klíční kost, břicho, rameno, břicho, kotník, krk, rty," vyjmenovávala jsem a jela prstem přesně tam, kde byly mé rty před tím a dívala jsem se do rozšiřujících se zorniček. „Nebo možná se ti líbí to, že nejsi pánem situace, jsi zvědavý, co provedu dál." Líbilo se mi, že mu zrůžověly tváře. „Mohli by jsme naší hru ozvláštnit, ten kdo vyhraje, dá tomu druhém pít?" Trochu pootevřel rty:

„Nevím jak?"

Nadzvedla jsem jedno obočí:

„Stačí prohrát, Laito."

Udělala jsem kámen a čekala jsem, zda dá nůžky nebo papír. Jak se rozhodne, chce si dál hrát? Nebo převezme dominanci?

Zvolil nůžky.

„Ale, ale, ale, Laito, takhle se to nikdy nenaučíš."

Posadila jsem se na klín a do úst vzala alkohol. Přitiskla jsem se k němu a do jeho úst pomalu pustila čůrkem tu štiplavou tekutinu. Jeho ruce mě uzamkli:

„Pralinko, jsi neuvěřitelná, ale je čas, déle to nesnesu. Bud se muset spokojit s krkem, ale příště..."

(Emin večer s Laitem, co mezi tím dělala Aki-chan a Subaru? Co Shu a Reiji, jak to bude s nimi?)

(- Edit. 18- )