Tajemství Bílé čajovny

Část 9. Jak se usmívá slunce?

Poprvé od doby, kdy jsem získala Bílou čajovnu a udělala z ní nejvyhledávanější místo, jsem si vzala dovolenou. Zrušila dnešní kurz a vše nechala jen na personálu.

Sedím u svého toaletního stolku ve stylu viktoriánské doby a dívám se na svůj obličej v zrcadle. Přesněji, dívám se skrz. Dívám se na to, co zbylo z lidského stvoření, kterým jsem ještě včera byla. Nyní jsem méně než nic. Odpad a stoka, výměšky jsou víc. Souhlasila jsem. Co jsem to ze sebe udělala, jak jen jsem mohla?

Bývala jsem vždy taková? Kam se ztratilo to bezstarostné, důsledné a milující děvčátko s krátkou sukní a srdcem na dlani? Proč po něm zůstala jen tato prázdná schránka naplněná zlobou?

Za zády se mi otevřely dveře:

„Fuji-sama, jste v pořádku?"

Zaměřila jsem pohled a střetla se s pohledem, Aigawa Aki.

„Co potřebujete Aigawa-san?"

Sklopila oči a žmoulala si ukazovák pravé ruky v levé dlani:

„Fuji-sama, kdo pak jsou ti krásní muži, kteří vás navštěvují?"

Vytřeštila jsem oči, otočila se a rychle jí vtáhla do pokoje a zavřela za ní dveře. V tu chvíli mi byl naprosto jedno, co si o mě myslí a jestli jí nezpůsobuji bolest, tím jak jí držím za ramena.

„Aki! Jak o nich víš!" Abych zdůraznila svůj dotaz, tak jsem jí zatřásla až se jí uvolnily ze spony její blonďaté lokýnky.

„Měla jsem o vás starost, vím, že jste statečná a silná osobnost, ale nějak jsem zůstala abych viděla, jestli jste v pořádku." V ten moment jsem ztratila svou energii. Sesunula jsem se na první co bylo po ruce a to byla podlaha.

„Aki, co všechno víš?" Zvedla jsem k ní pohled.

Jen zlehýnka nakrčila nos:

„Jen jich je šest. Jsou strašně krásní a mají podivné zvyky."

Slyšela jsem, jak se mi rozbušilo srdce:

„Jak to myslíš?" Spíš jsem zasýpala než mluvila.

„Asi nejsou úplně lidmi, jestli se nepletu." Sedla si naproti mě a sladce se usmála. „Chtěla bych je poznat, nebo alespoň některého z nich."

Dívala jsem se do velkých, světlezelených očí plných jiskřiček. Vypadá jak porcelánová panenka. Dokonalá pleť, blond lokny pod lopatky, drobounká postava sotva sto pět a padesát centimetrů, černé řasy. Masochistka.

„Jsi rozbitá?" Zeptala jsem se jí. Věnovala mi další sluníčkový úsměv:

„Dá se to tak říci. Fuji-sama, většina z vašich podřízených, jsou spíše submisivní typy. Ne možná tak extrémní jako já, ale my se u vás cítíme dobře. Vaše vedení, ač se to nezdá, je velmi dominantní až sadistické.

Zalapala jsem po dechu. To mě nikdy nenapadlo, myslela jsem, že jsem chladná a komisní, ale dominantní a sadistická? Pomohla mi vstát:

„Prosím Fuji-sama. Nechte mě ty zářivé tvory poznat. Bude to zábava. Nesmíte o mě mít strach." Asi mi exploduje hlava.

„Aigawa-san, teď mě nechte samotnou. Musím přemýšlet." Poklonila se a odcupitala pryč, jen co se za ní zavřely dveře, jsem zaúpěla. Měla jsem se zabít. Měla jsem podlehnout té myšlence, hned jak prolétla mým nevědomím. Už tehdy bylo pozdě. Jenže uvnitř mé hlavy, se zrodila další myšlenka. Děsivější jak těch šest upířích zmetků, co mi udělali z existence domeček z karet.

„Jmenuji se Fuji Ema, dokázala jsem vždy víc, než okolí čekalo a i tentokrát, nehodlám být jen hadrovou panenkou. Hodlám je porazit!"

Burcovala jsem svou představivost a důvtip k spolupráci. Za dveřmi, jsem zaslechla lehounké zatleskání. Ve tváři se mi rozsvítil sluníčkový úsměv.

(Těšíte se na večer?)

(- Edit. 18 -)