Tajemství Bílé čajovny

Část 35. Všechny barvy

Takže to bylo skutečné, opravdu se to stalo. Myslela jsem, že zapomenu, že můžu zapomenout a přesvědčit se, že to byl jen výplod přebujelé fantazie malé holky. Jenže pokud jde o dluh, ten si vás vždy najde.

Mě si můj dluh našel, aby byl splacen.

Nastal čas, abych dala do pořádku své věci. Po dlouhé době, jsem spala celou noc a ráno se probudila v dobré kondici. Svět získal všechny barvy a práce, kterou jsem si kdysi vybrala, pro mě znovu nalezla nevídané kouzlo. S laskavou péčí jsem se postarala o všechny nudné záležitosti s vedením. Zavolala jsem Haně:

„Dobrý den, Hana-chan. Omlouvám se, že ruším v době obědu, ale nemohu přijmout vaší žádost a zaškolit vás." Bylo slyšet že je smutná a zklamaná: „Není to tím, že nevěřím ve vaše schopnosti, spíš si myslím, že vaše pozornost bude obrácena někam jinam." Nerozuměla mi, čemuž rozumím: „Nebojte Hana-chan, pochopíte vše." Zavěsila jsem a opravdu svět zářil. Nevím proč, ale dlouho jsem jej tak neviděla, možná mi včerejší návštěvou z očí spadly brýle šedi a tmy. Vzala jsem do ruky opět mobil a našla číslo na něj.

Na toho, koho jsem tolik nenáviděla:

„Ahoj, myslíš, že by jsme se mohli setkat nad sklenkou?" Zeptala jsem se ho. Souhlasil, počítala jsem s tím. „Jistě tak v devět." Zavěsila jsem a netrpělivě čekala na devátou hodinu večerní, na bar v zpadlé uličce a na něj. Měla bych cítit možná lítost ale nějak to nejde. Začalo to, on je prostě jen dalším krokem, který musím udělat. V oblečení, které jsem dosud nenosila, protože bylo dost odvážné a vyzývavé, jsem seděla v baru na vysoké židličce, jednu nohu zapřenou o podnožku, takže jsem měla celou nohu obnaženou až k podvazku. Popíjela jsem namíchané Martini a čekala až přijde.

Dorazil přesně, jak je jeho zvykem, i kdyby měl venku čekat, tak dorazí na čas. Nechápu, jak se mi to kdy mohlo líbit.

„Dobrý večer, Kaname-kun," líbilo se mi překvapení v jeho obličeji.

„Ahoj Em-chan, vypadáš dnes jinak."

Ukázala jsem na stoličku vedle sebe:

„Posaď se," podívala jsem se na barmana, kterému Kaname nesahal ani po kotníky. Před těmi roky míval více vlasů a menší břicho. Muž za pultem ke mě hned přispěchal:

„Společník si dá pivo."

Barman hodil po mém ex-snoubenci vražedný výraz. Líbilo se mi, jak se nechápavě dívá.

„Kaname Hikaru, víš došlo mi, že jsme vztah mezi námi nikdy řádně neukončili." Napila jsem se a bavila se tím jak sleduje můj jazyk, kdy jsem si olízla rty. „Tenkrát jsi za mnou přišel, a řekl mi že odcházíš. Neptal jsi se na můj názor." Dívala jsem se před sebe a pak se mu podívala rovnou do překvapených očí: „Jak se na to díváš dnes?" Už chtěl promluvit, ale položila jsem mu prsty přes plné rty, alespoň něco na něm zůstalo hezké: „Pšt. Pokud znáš odpověď stačí se dle toho zachovat." Položila jsem na bar, vedle zaplaceného účtu, klíč k hotelovému pokoji. Poslala jsem barmanovi vzdušný polibek a odcházela z baru. Zpomalila jsem, aby mě dohnal u lampy pouličního osvětlení, která roky už nesvítí.

„Em-chan, počkej!" položil mi horkou ruku na rameno a otočil mě k sobě. „Byl jsem hlupák, bál jsem se tvého úspěchu. Vím to a jak tě vidím, lituju toho." Přitiskl mě k špinavému sloupku a začal mě líbat. Na to jsem přesně čekala, na akt násilí. Moje oči se rozzářily.

„Kaname omlouvám se, ale ty jsi mě opustil." Chytla jsem jeho hrdlo a prothla ho. Dívala jsem se jak mi padl k nohám a životadárná tekutina mizí v kanálu. Usmála jsem se a olízla si ruku:

„Chuť nevěrníka, zajímavé."

Překročila jsem chladnoucí tělo a vrátila se domů, do čajovny.

„Eriko, bude třeba úklidu na této adrese."

Zavolala jsem strážkyni. Zítra dorazí i hosté, myslím, že to bude zajímavé.

(A jak se líbí Ema?)

- Edit. 18 -