Tajemství Bílé čajovny

Část 31. Předem určený osud

Nakonec se mi to podařilo.

Celá pokolení naší rodiny slouží démonickým silám. Vždy v pozadí na prahu mezi realitou a neskutečnem, které já, vnímám obráceně, než většina lidí, co o tom nemají potuchy.

A tady se stalo něco neuvěřitelného. Setkala jsem se s ní! Ona mě povolala. Konečně se setkám s jejich rodem osobněji, než jen formou vyřizování a zametání věcí pod kobereček. Paní, mě poslala na plácek u garáže. Bylo vidět, že tu dlouho nikdo nic nedělal, ale nebylo tu nic nebezpečného.

Začala jsem tedy dle instrukcí házet na koš. Fyzická aktivita a sporty, obzvláště ty míčové, mi vždy šly a bavily mě. Pocit, kdy přemůžu svou slabost a donutím své tělo jít na hranici nesnesitelné bolesti, mě vždy dokáže udělat šťastnou. Možná právě zde a v tento moment se vymaním ze začarovaného kruhu, předem určeného osudu.

Právě jsem vystřelila na koš, kdy míč měl naprosto čistě propadnout obručí, jenže zmizel.

Už je tu můj, host, tak jej nazvala paní.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, zadýchaná a vědomá si toho, že se moje celé tělo pokryté potem se musí v umělém osvětlení a svitu úplňku lesknout.

„Ore-sama, čekám tu na vás," uklonila jsem se prostoru. Když jsem se zvedala už stál přede mou nejstarší syn první manželky. Jeho zelené oči žhnuly. Poprvé jej vidím v jeho dokonalé kráse nesmrtelného.

„Taitonaoširi (pevný zadek), pěkný hod."

Stydlivě jsem se usmála, neusmívám se často:

„Děkuji, Ore-sama," dál jsem stále nehnutě a čekala co bude následovat.

Začal kolem mě chodit:

„Není mnoho těch, kteří vědí jak mě správně oslovit."

To je jasné, málo kdo vůbec ví něco více o rodu Sakamaki, než jen to, že jsou bohatá úspěšná rodina s šesti syny. Jen ledový závan na zátylku mi dal na vědomí, že stojí za mnou. Strhl mi z ramene tílko:

„Co pak to tu máme?" Ledovým prstem mi přejel tetování. „To je přece značka strážců. Jak jsi se sem dostala. Titonaoširi?"

Musela jsem se nadýchnout a přemoci chvění, protože jeho ruka stále spočívala na mém rameni:

„Paní mě povolala."

Prudce si mě otočil k sobě čelem:

„Kdo má taková práva, krom mého otce?"

Drtil mi paže, za které si mě držel velice blízko sebe. Tak blízko, že jsem jen stěží mohla mluvit a myslet.

„No přece ona. Paní," naznačila jsem hlavou směr k čajovně. V očích mu zajiskřilo a jeho střapaté vlasy mu padaly do čela.

„Co ona je zač? Ty to víš?"

Přikývla jsem, je to přeci jasné, jak to, že to neví?

„A ví to otec?"

Naklonila jsem hlavu a lehce se zamračila:

„Určitě ví, co je zač. Navštívil jí po tom útoku v nemocnici. Proč by se jinak obtěžoval?"

Pohladil mě po tváři a já se instinktivně k jeho dlani přitiskla. Ledově se usmál:

„Tak mi pověz, kdo to je."

Zamrzla jsem:

„To ale nemohu, Ore-sama." Chytl mi vlasy, za které mě strhl do kleku na zem. Sedřela jsem si při tom kolena i dlaně.

„Jak se opovažuješ, mi, odporovat?"

Zachvěla jsem se:

„Z pozice strážce, Ore-sama."

Zvedl jsem k němu oči a znovu se ve mě rozhořel ten podivný ohýnek, kdy jsem ztrácela celou svou vůli. Klekl si na jedno koleno a zvedl k sobě jednu mojí dlaň a zabořil chladný nos k odřenině:

„Opravdu zvláštní, sladká a štiplavá zároveň. Kolik pak je to staletí, kdy někdo ochutnal krev ze strážců?"

Otevřela jsem ústa, že odpovím na otázku, ale on si mě přitáhl k sobě a přitiskl se mi ke rtům. Můj úplně první polibek. Polibek s Ore-sama, může být někdo šťastnější? Jen v tom polibku jsem se ztrácela, takže jsem ani nepostřehla, jak se odlepil a přitiskl se k mému krku. Zasykla jsem, kdy jeho ostré zuby porušily bariéru mé kůže, pak už jsem jen nechala vše na něm. Možná dnes zemřu, možná se s ním ještě někdy políbím. Přála bych si to druhé, ale vše je v ostrých zubech mého pána.

(Tak jak se líbila důstojnice Erika? Příště bude Shu a Majumi. Jste zvědavé na strážce? Na temnou postavu, která přináší Emě klid? Vítám upozornění na chyby, konstruktivní kritika vítána. Těším se v příští kapitolce.)

- Edit. 18 -