Tajemství Bílé čajovny

Část 18. Podala ruku

Tak jak jsem se dohodla s Emou, jsem při příchodu do obřadní místnosti zakopla.

Padám tak často, že nafingovat to, není problém. To co bylo neplánované, že spadnu přímo k nohám Kanata. Úplně se rozzářil a začal se smát. Zůstala jsem ležet a dívala se zespodu, dokud mě Ema nepředstavila. Zvedla jsem se a omluvila jsem se. Ema říkala, že je bipolární a první setkání jí odtáhl na hotel. Vedla jsem jej do místnosti, ze které byl výhled na altánek, ve kterém čeká Majumi na svého nočního tvora.

„Prosím, posaďte se Kanato-sama," pokynula jsem svému drobnému hostu. Vzhledem k dřevěným sandálům, jsem byla asi o pět centimetrů vyšší. Aki, mi dnes spletla vlasy do složitého účesu, který se vzápětí, stal zdrojem pohromy. Právě jsem nalévala čaj z mandarinkových květů, kdy se nejdůležitější spona v mém účesu rozhodla explodovat.

Veškeré vlasy, jí spoutané, mi spadly do obličeje a já se polila. Vykvikla jsem a vyskočila do stoje, čímž jsem srazila Kanata, který najednou stál za mnou a já sama padla na masivní stůl. Rozrazila jsem si ret a pořezala, tu politou a opařenou ruku. Chtěla jsem se posadit a uslyšela ostrý tón:

„Ani se nehni!"

Zůstala jsem tedy v té nepohodlné pozici a čekala. Na straně se mi zvedly vlasy a já se dívala do třpytivých fialových očí.

„Teče ti krev." Lehce jsem přikývla. „Polila jsi se horkým čajem, to musí bolet." Znovu jsem jen lehce kývla. Chytl mě za ramena a trhnutím mě posadil. Tak ještě k výčtu zranění přidávám pohmožděná ramena a naraženou kostrč. Vyndala jsem z taštičky náplasti. Sebral mi je z rukou.

„Ošetřím ti to."

Podala jsem mu ruku, nejprve si ji dal k nosu a nasál pach krve. Usmál se a olízl mi ránu:

„Sladké. Mám rád sladké."

Ač jsem to nečekala tam mi nakonec tu náplast přilepil a nechal mi tu ruku být. Pak se dotkl svým studeným prstem koutku úst, kde už se mi formoval strup.

„Tady jsi se zranila také. Jak může být někdo takový stále naživu?"

Chtěla jsem se usmát, ale sykla jen bolestí:

„Otázka zní jinak. Proč?"

Naklonil hlavu na stranu a světlo které mu v tomto úhlu dopadalo do tváře, ještě prohloubilo jeho temné stíny pod očima.

„Proč? Co tím myslíš?"

Trochu jsem si porovnala kimono a klekla jsem si:

„Ne jak to, že jsem na živu. Ale proč, jsem na živu."

Jeho výraz se změnil, chytl mě za krk a jen tak se usmíval:

„Snažíš se mě poučovat!"

Oběma rukama jsem se snažila, tu jeho, dát pryč. Když vám někdo drtí hrdlo, dost to bolí.

„Znám. Znám," podařilo se mi vyloudit. Pustil mě a ze stoje si mě prohlížel:

„Co znáš?"

Třela jsem si bolavý krk.

„Kanato-san, znám vás z dřívějška."

Klekl si a přiblížil svůj obličej k mému. Musela jsem polknout a navlhčit si rty. Toto bezděčné gesto, vyvolané zrychleným pulzem, kvůli jeho blízkosti se mu asi líbilo.

„Vypadáš roztomile. Možná až moc. Jedno je však jasné, příště mi řekneš, odkud mě znáš."

Nečekala jsem, že by přitiskl své rty, k mým a jazykem se rozhodl prozkoumat ten můj. Vznášela jsem se na snovém obláčku a ani mi nedošlo, že jeho objetí mě znehybňuje. Zrychleně jsem dýchala, jeho chladná ruka odsunula pramen mých vlasů a jeho ostré zuby pronikly mou kůží.

Vykřikla jsem, ale on přesunul jednu svou dlaň před má ústa. Trochu se odtáhl.

„Neboj, budem si hrát. Dlouho si hrát."

(Nemotorná Miko a Kanato se již seznámili. Kdo teď? To už v příští části)

- Edit. 18 -