Tajemství Bílé čajovny

Část 2. úmyslně náhodná střetnutí

Ráno přišlo opět příliš brzy a příliš bolestně.

Je jedno jak moc večer piji, stejně se ráno probudím a musím existovat. Umýt se, obléknout se, otevřít zaměstnanců a být opět klidná, milá a vyrovnaná. Proč vůbec žiji v této přetvářce, co mě k ní nutí, proč nekřičím, nesvléknu se a neběhám nahatá?

Veškeré ty problémy, by byly daleko snazší, než si s každým výdechem píchat jed zášti a zloby a nenávisti.

Vítám se s příchozími a vydávám se do města. Potřebuji nový porcelán a nějaké nové čajové misky k čajovému obřadu. Sakurový motiv, nějaká jarní báseň by byla úplně nejlepší. Mířím do svého oblíbeného obchodu, tamní umělec, který vytváří ty malé dokonalosti není sice levný, za to nejlepší. Jako by se naše potřeby doplňovaly.

Opět jsem byla naprosto spokojená, on s mým nákupem také. Ve dveřích jsem se málem srazila elegantním dobře stavěným mužem v brýlích. Na to, že jsme si úplní cizinci na mě nechal pohled poněkud déle, než je běžné. Nevím z jakého důvodu jsem se ještě otočila, jenže uvnitř místnosti nebyl nikdo. Zarazila jsem se a rozhlédla jsem se po místnosti. Pravděpodobně zašel s Hanazawou už do dílny. Proč mi tím, co kolem něj je, připomněl mého včerejšího návštěvníka. Pokrčila jsem nad tím rameny a vydala jsem si vypít kávu do nedaleké kavárničky.

Dle svého zvyku jsem se posadila venku k osamocenému stolečku a dívala se na lidi proudící hlavní ulicí.

„Smím si přisednout?"

Dnes potkávám nějak moc dobře vypadajících mužů.

„Jistě." Dál jsem se věnoval svému zírání do davu.

„Pijete kávu hořkou?"

Pravděpodobně chtěl zavést rozhovor.

„Ano. Vystihuje mou cestu, černou a hořkou a vy?" Otočila jsem se k vedlejší židli, která zela prázdnotou. Myslí, že mi má odpověď netrvala tak dlouho, kam se ten mladík s jemným rysy poděl. Podívala jsem se i pod stolek. Možná jsem se už opravdu uchlastala a teď sedím někde ve svěrací kazajce a z koutku mi kape slina.

Zvedla jsem se k odchodu. Podívala jsem se do svého diáře, musím zajít do banky a zadat příkazy k vyplacení výplat a vyzvednout v obchodě nové kimono k čajovým obřadům. Prodírala jsem se k vchodu do metra, když jsem se srazila s někým v klobouku.

„O-omlouvám se." Vysekla jsem rychlou poklonu a omluvu a dál se snažila dostat na stanici. Očekávala jsem také nějakou omluvu, ale myslím, že jsem slyšela:

„Opravdu krásně voníš a ta tvá aura."

Jsem šílená, proč si myslím, že to patřilo mě? Dnes pravděpodobně dodržím slib, který jsem si dala před usnutím.

Dnes nebudu pít!

Metro mě unášelo k mému dalšímu cíli. Vyndala jsem si sluchátka a pustila si do uší svůj oblíbený deprese-mix a nechala pohled zapadnout do prázdna. Na okraji svého poblázněného podvědomí jsem očekávala, že se zas střetnu s nějakým fešákem. Musea jsem se sama pro sebe pousmát:

„Ti čtyři ti nestačili, Emo!"

Kroutila jsem sama nad sebou hlavou. Vystoupila jsem s trochou lepší náladou, když jsem procházela kolem hřiště, zahlédla jsem několik fešáků hrající basketbal. Moje nohy zastavily a oči se zaměřily na jednoho z nich. Musela jsem sebou trhnout. Zrovna vyskočil a skóroval a ještě stihl na mě mrknout?

Ano, teď mi zamával. Odtrhl jsem se a šla po svém.

„Pět," zašeptala jsem si, abych se slyšela a mohla posoudit v jakém se nacházím světě. Pro jistotu jsem se i štípla.

Tak sen to není.

V bance i v obchodě s kimony jsem už nenarazila na nikoho oslnivého. Skoro mi to přišlo líto. Domů jsem se vydala autobusem, vracela jsem se k zahradě Bílé čajovny tak, abych se stihla připravit k otevření, když jsem ho uviděla.

Stál opřený o sloupek na protější straně ulice a v prstech si pohrával s přívěškem na řetízku. Skoro bílé vlasy mu zakrývaly tvář, ale jsem si jistá, že v hledáčku měl mě.

(Tak už se mihli v davu. Už brzo se přestaví.)

- Edit. 18 -