Tajemství Bílé čajovny

Část 5. Kdo se směje na posledy

Právě jsem vybídla mluvčího té divné sešlosti, aby mě seznámil o tom, jak přijdu o život. Musím být šílená.

Pomalu jsem se po nich rozhlédla a pořádně si prohlédla jejich obličeje. Jsou tak krásní a bledí. Možná až moc. Na to, že jsou bratři mi přijdou jako velcí individualisté. Můj pohled doputoval zpět k Reijimu.

„Jsme upíři."

Tak tohle jsem nečekala, jsou šílení.

„Dobře?" přitakala jsem nedůvěřivě, bláznům se má jít na ruku, že?

„Vaše nedůvěra je tak kouzelná Fuji-san. No nechme to zatím tak. Ačkoliv ze všeho nejvíc co nenávidím, je můj bratr Shu, tak mu nemůžu odepřít jeho dokonalý čich. Čich, který nás k vám přivedl."

Co čeká, že udělám? Překvapila jsem sama sebe. Začala jsem se smát, smát tak jako jsem se nesmála už čtyři roky. Musela jsem si držet břicho abych se neroztrhla. Po tvářích mi stékaly slzy. To vše až do doby, kdy jsem zůstala ležet přišpendlená pod tím, kterému říkali Ayato. Úsměv mi poklesl:

„Ano?"

Lehce naklonil hlavu ke straně:

„Teď tě ochutnám!"

Otevřel ústa a začal se přibližovat. Můj pohled se zastavil na jeho zubech.

„Ona je to pravda!" vyděšeně jsem zašeptala, odpovědí mi byl jejich výbuch smíchu.

„To stačí Ayato, potřebujeme jí, tak se chovej slušně." Sice vrčel, ale pustil mě.

Nedokázala jsem tu skutečnost vstřebat, několikrát jsem se štípla.

„Tak když už jsme vás obeznámili s naším životním stylem," křivě se usmál, Reiji. „Tak vám vysvětlím, co nás k vám přivádí. Jak jsem řekl, vaši podivnou vůni zachytil Shu. Máte schopnost přilákat k sobě lidi, ne jen vaším umem, ale prostě máte něco v sobě. A my to chceme."

Zamrkala jsem:

„Ehm, jak?"

Najednou se mi do klína položil ten s kloboukem:

„Nemysli si, že by jsme tě neradi ochutnali od shora až dolů, ale nejsme hloupí. Prostě nám přivedeš, říkejme jim, nevěsty."

Vyjeveně jsem hleděla do smaragdových očí. Cítila jsem, jak mi některý z nic natáčí pramen vlasů na prst:

„Ema-san, jste příliš populární, vaše zmizení by nám přineslo jen obtíže."

Otočila jsem hlavu a dívala se do toho jemného, nevyspalého obličeje.

Co to po mě právě chtějí! Nechci to pochopit, protože je to příliš děsivé.

„A když odmítnu?"

Jak bych mohla udělat něco takového? Čím bych s to stala?

„Nenech se splést, nevadí nám, když tě zabijeme. Jsme upíři a ty jsi jen kořist," otevřelo se jedno oko Shua, když mě upozornil na tuto maličkost.

„Ale to přeci nemůžu udělat. To nejde!" vykřikla jsem zoufale.

„Myslím, že je na čase odejít," postavil se Reiji, „Ayato, je to na tobě." Ještě ve vzduchu vysel Reijiho hlas, ale v místnosti jsem byla jen já a Ayato.

„Jsi celkem pěkná. Jak ti jen budu říkat?"

Asi nemá paměť na jména:

„Ema, jmenuji se Ema."

Zakroutil hlavou:

„Nudné, ták nudné. Ale něco vymyslím. Teď buď hezky poslušná a pojď ke mě, mé hrdlo je jak v ohni už od chvíle, kdy jsem přišel. Měla by jsi si tu ránu obvázat lépe, takhle je to jak mávat býkovy rudou plachtou před očima."

Couvla jsem od něj:

„Ne."

Docouvala jsem až k oknu do zahrady, stále bylo otevřené.

„Nebuď směšná, hlupačko."

Zakroutila jsem hlavou:

„Ne!"

Vyskočila jsem oknem do zahrady, a dala se na útěk.

„Máš pravdu, hlupačko. Rychleji proudící krev vždy chutná lépe."

Vběhla jsem mu přímo do náruče, stihla jsem jen vypísknout, kdy se zakousl do mého krku.

(první krve-pití)

- Edit. 18 -