Tajemství Bílé čajovny

Část 28. Minimální úcta

Pomalu přišel večer, do Bílé čajovny dorazily poslední dvě dívky.

Awinim Hana s tím nesmělým chováním, kdy jí nakonec z úst vypadne něco, co vás dokonale zabije, a důstojnice, opravdu dorazila ve sportovním oblečení. Stále mám tendenci jí titulovat jménem důstojnice místo jejího jména, Irie Erika. Je opravdu zvláštní osobnost, dominantní a zároveň poddajná, mám z ní husí kůži.

Přiblížila se desátá večerní a všechny jsme byli nachystané.

Maju, opět zabrala altánek, Aki jednu z místností čajovny, Miko tu druhou. Věděla jsem, že důstojnici, tedy Eriku, pošlu dozadu ke garáži, kdysi tam na zeď pověsil můj nastávající obruč na basket.

Ráda jsem se na něj dívala, tomu místu se snažím vyhýbat.

Naštěstí já auto nemám, jen jsem to zkontrolovala, že tam není nic nebezpečného. Musela jsem se tomu paradoxu zasmát, kontroluji, zda tam není něco oč by se poranili a hodlám tam poslat dívku a upíra.

Otázkou bylo, co s Hana-chan a Laitem. Nemůžu jim poskytnout svůj pokoj a ani kancelář. Nechat je v obřadní síni? To se mi také nelíbí, už jen z toho důvodu, že nechci to místo pošpinit. Příliš si jej cením. Asi mi stejně nic jiného nezbude. Stála jsem před budovou a dívala se na to, co jsem s takovým úsilím přivedla k životu.

Nízká budova s podkrovním bytečkem, spíš jedno-pokojovým prostorem. Krásnými posunovacími okny a dřevěnou terasou, kolem celého obvodu. Vše krásně ztracené v zahradě plné růží a živým, neprostupným, dva metry vysokým plotem.

„Co tu vzdycháš, pralinko?" naklonil se mi přes rameno, Laito.

Musela jsem se usmát:

„Jen tak, ze cviku, abych nezapomněla." Protože mám pocit, že je to naposledy, kdy toto místo vidím.

„Pojďme dovnitř, páni Sakamaki." Aniž bych se musela ohlížet věděla jsem, že jsou tu všichni. Dovedla jsem je do obřadní síně a započala čajový rituál. Bylo to něco, co bylo zcela zbytečně nezbytné pro mou psýchu, a také proto že toto je čajovna a ne bufet pro upíry, tak musí projevit alespoň minimální úctu.

~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~ ~°~

Už jsem na něj čekala. Uvnitř jsem se chvěla nedočkavostí. Je to poprvé, co za mnou přijde sám. Mrzí mě, že mám tajemství před Fuji-sama, ale vím co chci, a myslím, že mi to můj temný bůh dopřeje.

Nestihla jsem ani postřehnou otevření dveří a naproti mě stál nádherný, lhostejný Subaru.

„Dobrý večer Subaru-sama," uklonila jsem se. „Prosím posaďte se." Vybídla jsem jej a sama se posadila. Viděla jsem z lesku jeho očí, schovaných pod světlou ofinou, že je zvědavý, co dnešní večer přinese. „Budete chtít čaj? Jasmínový čaj?" Zeptala sem se s oním nádechem dvojsmyslu. Jen přikývl a já nalila nachystaný nápoj. Pomalu jsme v tichu upíjeli lahodnou a trpkou tekutinu.

„Tvá krev voní jako jasmín, ale je sladší." Stále seděl a nehýbal se, jen opětovně přiložil šálek ke rtům. Ke rtům, jejichž chlad bych chtěla cítit na své kůži. „Jsi opravdu blázen, Aki." Lidskou rychlostí po čtyrech ke mě dolezl, takže jsme si dívali přímo do očí:

„Proč?" splynul mi ze rtů dotaz.

Povytáhl jeden kousek úst a položil mi ruku na levou stranu hrudníku:

„Kdybych neslyšel, jak ti divoce bije srdce, jen co jsem vstoupil do místnosti," přesunul ruku na mou šíji, „viděl bych, jak se ti tady prudce zvedá a klesá ta krémová pleť." Pokračoval a položil mi ruku na tváře: „A před chvílí, kdy jsi mě tak nestoudně okukovala, tak zrudly jako růže." Jestli jsem dosud byla uchvácen, nyní jsem byla ve svět mimo realitu. Byla jsem tak omámená, že když mi foukl do obličeje, málem jsem vyletěla z kůže. Zasmál se a seděl na svém původním místě. „Aki, baví mě si s tebou hrát. Ale nejprve mi prozraď, proč dnes na sobě nemáš kimono, ale tyhle upnuté kalhoty a halenku?"

„Subaru-sama, nelíbím se vám tak?" Odpověděla jsem neslušně na otázku, otázkou.

Zalesklo se mu v očích:

„To není odpověď, Aki!"

Vyšvihla jsem se do kleku a uklonila jsem se:

„Omlouvám se." Znovu jsem se posadila: „Chci vás, svést." Asi jsem ho překvapila, protože se mu lehce rozšířily zornice a lehce pootevřel ústa.

„Co se mnou chceš dělat, kdy mě svedeš?"

Na to byla jednoduchá odpověď:

„Být s vám, tak jak to jen mé tělo dovolí." Na stolek jsem položila obálku s výpovědí a dopisem s omluvou pro Fuji-sama. Podívala jsem se přímo do očí svého boha a začala vyprávět:

„Jmenoval se Krispin Stravinsky, byl to stejný chladný bůh jako vy. Držel si lidi ve svém okolí, od těla, jenže mě k němu něco táhlo, něco mi našeptávalo, že pokud budu s ním, budu spokojená. Já sama jsem vyrostla v přísné rodině, hlásící se pravoslavné církvi. Nenáviděla jsem to. Všechno. Nedokázala jsem si rozumět s nikým z lidí, kteří by měli být nejbližší. Ale s ním, s ním to bylo snadné. Nepotřebovali jsme boha, církev manželství a tak se jednou stalo, že mi ukázal svou přirozenost. Možná mě chtěl odehnat, ale to se mu nepodařilo, spíš naopak a začal náš večerní život. Jenže na to přišli, přišli na to, že se stýkám s cizím mužem a oni nevědí kdo to je. Nakonec vypátrali, že je upír a dostali jej. Chtěli mě ochránit, chtěli mě zavřít do kláštera. Utekla jsem jim, děla věci, které by neschválili ani v nejtemnějším koutku své věřící duše. Já sledovala stopy. Stopy po tvorech, kterým nebije srdce a živí se z lidí. Dostala jsem se až sem, doufala, že jednou..."

„Hloupá Aki! Víš, že jsi si právě napsala ortel smrti?"

Jen jsem přitiskla tvář do jeho košile a zahučela na souhlas. Konečně budu jen s ním, neomezená nikým a ničím.

„Omlouvám se Fuji-sama, ale jsem víc poškozená, než by jste dokázala pochopit."

Tak začínal můj dopis na rozloučenou s touto podivnou ženou, která působí z venku jako led a uvnitř jí pane oheň a temnota.

(Subaru a Aki z kola ven.)

- Edit. 18 -