Tajemství Bílé čajovny

Část 8. Zastřené vzpomínky

Z mého opileckého poblouznění mě vytrhlo, že si někdo hraje s mými vlasy.

Zvedla jsem pohled a zjistila jsem jednak, že nespím už venku opřená o židli, ale jsem...

„Kde to jsem?" zaskřehotal podivný hlas.

„Ema-san, jsme v hotelu."

Pokusila jsem se nenápadně rozhlédnout a hlavně zjistit v jakém stavu, neoblečenoti, se nachází mé tělo.

„Je to roztomilé, zdá se mi, že si nepamatujete co jsme spolu dělali." Usmívá se na mě...

Už vím, Kanato!

Taktéž jej nenápadně sjíždím pohledem. Vysloveně se mi jeho světle fialové oči vysmívají.

„Ema-san, nechcete mě rozčílit?"

Přitahuji si přikrývku blíž k bradě:

„Nemám to v plánu." Dávám si jednu dlaň přes oči a snažím se vzpomenout, co jsem to provedla a proč jsem s tímto stvořením, v hotelovém pokoji a ani jeden z nás není zrovna oblečený. Unikl mi sten.

„Jak se opovažuješ, zapomenout, na něco co jsi se mnou prožila!" vykřikl a posadil se na mě obkročmo. Prsty mi zarývá do ramen. Tak nevím co je horší, jestli ta bolest, jak mi drtí ramena, nebo jak se snaží ten kovaříček, uvnitř mé hlavy, rozflákat tu kovadlinu kladívečkem.

„Omlouvám se Kanato-san," sice vypadá tak mladě, ale pochybuji, že není o několik desítek let možná stovek starší jak já. „To ta vodka. Vypila jsem jí dost, abych nedokázala přemýšlet. Opravdu je mi to líto, že tě zraňuji." Chvíli si mě ještě prohlížel a pak zaklonil hlavu a začal se smát:

„Ema-san, jestli je ti to opravdu líto, tak ti to budeme muset připomenout." Položil dlaň na můj obličej a začal mě hladit: „Prohlásila jsi, že jsme sladcí a dovolila jsi si v naší přítomnosti odpadnout. Nikdo z nich si tě nevšímal, ale já zůstal a pozoroval jsem tě. Usmívala jsi se v tom svém alkoholovém opojení a tak jsem si sedl tak, abych ti viděl přímo do obličeje."

Můj mozek ožil a já si vybavila, jak se dívám do toho pandího obličeje a říkám něco ve smyslu:

„Jsi opravdu jak křehká, rozbitá porcelánová panenka. Tak hezký a chladný, jaký jsi, když planeš?" Znovu jsem zasténala a přitiskla dlaně k očím.

„Ano, Emo, už si vzpomínáš. Jeho ruka sjela k mému krku: „Tady, tady to je míso, kde jsem pil." Protáhl se a položil se na záda. Košile se mu rozevřela a odhalila jeho drobný hrudník, ale s překvapivě vyrýsovaným svalstvem. Polkla jsem na sucho. Usmál se: „Nikdy bych do tebe neřekl, že se v tobě skrývá tak bouřlivá smršť. Dokonce jsi mě pokousala a teď jak poslouchám tvůj tep, tak žadoníš o přídavek."

Musím se vzpamatovat!

Vylezla jsem ven z postele a začala sbírat svršky.

„Em, Kanato, Proč jsme na hotelu, a ne u mě doma?" Oblékala jsem si při tom spodní prádlo, tedy jen kalhotky, podprsenka se stala jaksi nefunkční.

„Mám rád hotelový servis."

Jasně, to je přece logické vysvětlení, které nechápu:

„Aha." Oblékla jsem s tričko a džíny. Také vstal a jen v té košili, co jak jsem zjistila přišla o knoflíčky a černých boxerkách se značkou Calvin Klein přišel až ke mně:

„Zítra raději nepij. Reiji, byl hodně podrážděný."

Strhl si mě k sobě a začal mě líbat. Moje tělo, mu začalo odpovídat a já cítila, jak začínám hořet touhou.

„Není už čas, ale pokud budeš chtít, já mám rád sladké a ty jsi sladká." Začal se dooblékat. „Neměj strach, domů se dostaneš v pořádku." Zmizel jak pára nad hrncem a já zůstala opařeně koukat z okna jednoho z nejdražších tokijských hotelů.

„Fuji Emo, zbláznila jsi se!"

Otočila jsem se, abych stačila být v čajovně dřív, než personál.

(- Edit. 18 -)