Tajemství Bílé čajovny

Část 20. Mé rohy

Dovedla jsem Reijiho k sobě. Nabídla jsem mu svlékací variantu othela, ale oči mu zapláli při slovech uznání a výprask. Usmíval se zářivě, kdy mi za prohru nabídl výprask mou vlastní rákoskou.

„Dobrá Reii-san, kdo prohraje, projeví výherci úctu a dostane výprask. Domluvíme se na počtu ran teď, nebo až to přijde?"

Potěšeně se usadil na polštář na zemi:

„Tak podle zbylých kamenů?"

Usmála jsem se:

„Ano." Posadila jsem se a vyzvala jej k prvnímu tahu.

Začali jsme se střídat v tazích, otáčely kameny tak, jak se měnil jejich vlastník.

„Proč jste vybrala tuto hru, Ema-san?" zeptal se mě někdy u třetího tahu.

„Přemýšlela jsem o vás," otočila jsem dva jeho bílé na černou.

„To mě zaujalo. Rád uslyším více," zabral mé tři černé kameny.

„Když nad vámi uvažuji, vidím, že vždy jste perfektně upravený. Vaše tělo vypadá v dobré kondici a nejspíše jediný z vás, nesete břímě odpovědnosti," zabrala jsem pro sebe první roh. Naklonil se nebezpečně přes šachovnici, za obroučky brýlí mu jiskřily oči a do mého nosu pronikla vůně. Směs čaje a nějaké chemikálie.

„A dál, Ema-san?"

Odtrhla jsem od něj svůj pohled:

„Shu je pravděpodobně někdo, kdo má odpovědnost mít, ale nechce jí. Ayato, zas je přesvědčen, že ji má, ale zlomil by se pod ní. Jen vy, Reiji-san, ji chcete a nesete ji, ač vám není svěřená." Podařilo se mi získat druhý roh, což mě velice překvapilo. Neočekávala jsem, že by k tomu mohlo dojít.

„Jste nečekaně vnímavá. Zdáte se mi večer od večera zajímavější. Jste opravdu jen člověk, Ema-san?" Usmála jsem se. Kdysi jsem si to o sobě myslela:

„Pravděpodobně."

Tentokráte získal roh Reiji:

„Ale stále nevím, proč tato hra."

Zabrala jsem další jeho kámen. Tak nějak nevědomky jsem si s ním hrála:

„Je totiž jako vy, Reiji-san. Někdo kdo působí klidně, svědomitě, uhlazeně se nebojí skrýt kameny do svých pěstích a umazat se od krve." Naklonila jsem se k němu, jednak jsem ho chtěla rozptýlit a jednak znovu cítit tu zajímavou směs vůní: „Máte dvě tváře, schované v krásném a velice nebezpečném balení."

Reiji požil poslední kámen:

„Ema-san, uvidíme, jak vás moc budou mrzet slova, která nebyla dostatečně uctivá."

To co pravděpodobně ani jeden z nás neočekával, bylo rozložení bílé a černé na hracím plánu. Vypadalo to, že je to snad půl na půl. Dopadlo to 36:28 pro černé. Tudíž výhra pro mě. Reiji se vyjeveně díval na hrací plochu a počítal nahlas jednotlivé žetony. Také jsem myslela, že prohraji. Nikterak v deskových hrách, piškvorkách a podobně nevynikám.

„Ema-san?" Zvedl ke mě oči, postavil se, udělal hlubokou úklonu: „Gratuluji k vítězství, madam." Narovnal se a trochu rozpačitě se rozhlížel kolem sebe.

„Reiji-san, co hledáte?"

Trochu jsem se zaklonila a z pod postele vyndala onen předmět, zmíněný na začátku hry:

„To to?" Kdyby nebyl už sám o sobě bledý a bez tepu, pravděpodobně by se v něm krve nedořezalo.

„Ano,myslím,že jsem se rozhlížel po této věci."

Líbili se mi jeho rozpaky. Nejspíše byl v této situaci panic.

„Tak osm a dvacet ran? Jeto tak?" Jen skromně přikývl. Postavila jsem se a ohnula rákosku před sebou do obloučku. Pak jí švihla vedle sebe do vzduchu až to zasvištělo: „Vlastně to byla první rekvizita,kterou jsem si pořídila, kvůli nočnímu provozu čajovny. Nebo krvovny?" Nadzvedla jsem jedno obočí, jemu se v obličeji nepohnul jediný sval. „Takže, jsem jí použil jen jednou na Aki-chan. Ale myslím, že to nebyla tak zbytečná koupě." Došla jsem až k němu a chytila jej za dokonale uvázanou kravatu: „Košili,dolů!" To čím voní, je jak droga. Nejraději bych ho sjela nosem od hlavy až k patě.

Začal se vysvlékat. Nejprv kravatu, pak knoflíček po knoflíčku, košili. Vše urovnal na opěrku židle. Jak jsem si myslela, tak opravdu jeho tělo bylo jak smyslná pastva pro můj chlípný pohled. Kdybych si nedala pozor, možná bych nahlas vzdychala. „Položte se, Reiji-san, na mou postel." Nevím čí byl ten hlas, ale můj rozhodně ne. Opravdu mě tohle ďábelské stvoření poslechlo a teď je mé posteli? Odložil si brýle na noční stolek a položil se. Teď je na mně, abych se rozhodla, zda udělám, to na čem jsme se dohodli, nebo nechám zvítězit něco daleko temnějšího uvnitř svého já.

Položila jsem mu svou levou ruku na pevný zadek a pravou s rákoskou se rozmáchla, první z osm a dvaceti ran, dopadla na jeho ušlechtilá záda. Zůstala po ní jasná červená stopa. Všechny rány jsem mu splatila, dle dohody.

Myslím, že jsem nezažila lepší předehru. S poslední ranou jsem se vrhla k němu a lehce mu skousla ušní lalůček. Vypadal překvapeně.

„Ema-san,myslím, že máme podobné pocity."

Uvěznil mě pod svým tělem. Uklonila jsem hlavu a nabídla mu to proč přišel, vlastně ne jen to. On využil všeho.

(Tak nás čeká pokračování Aki a Subara a jak se vám líbila hra ohelo nebo-li reversi. Role se trochu otočily. A zůstane Ema s Reijim?)

- Edit. 18 -