Tajemství Bílé čajovny

Část 13. Mezi tím...

Věděla jsem, že si pro mě přijde, bylo to jasné. Jen vím, jak se Ema o mě bojí. Má však pravdu, že pokud tahle hra skončí špatně, tak to bude jednosměrná letenka na věčnost. Jenže ani ona nezná mé malé tajemství, nenarodila jsem se v zemi vycházejícího slunce, ale v Rusku. Tam jsem ho potkala poprvé, ale odloučili ho ode mě. Trvalo mi to, ale našla jsem někoho, kdo mi pomůže najít podobného. Tušila jsem, že dřív nebo později.

Drobnými krůčky jsem šla do jedné z místností čajovny, neslyšela jsem ho za sebou, ale chlad, který jsem cítila mi dával na srozuměnou, že mě následuje. Otevřela jsem dveře a uklonila se:

„Posaďte se pane, prosím." Neočekávala jsem, že by poslechl. Je vznětlivý. Překvapil mě, sedl si a pozoroval mě.

„Sedni si!" zavrčel na mě, poslechla jsem a sedla si naproti tomu krásnému stvoření. Dívali jsme si do očí a neříkali vůbec nic. Vstal a otočil se zády: „Nečekal jsem, že někoho dovede. Viděl jsem jí, chtěla umřít. Chtěla trpět a umřít pomalou, bolestivou smrtí, proto ji, Shu, vyčmuchal, ale něco se změnilo. Nevím co, ale ta změna je markantní!" Prudce se otočil a byl v kleče přede mnou: „Jenže tvoje vůně je také podivná, šílím z ní. Co jsi zač? Jsi člověk, musíš jím být. Po světě neběhá mnoho lidí, kteří by měli co do činění s naším světem!" Přitlačil mě k zemi a na krk mi položil lesklý nůž. „Měl bych mít zájem. Zájem tě poznat, jako by to bylo důležité."

Posunul svá ústa k mému krku:

„Nebude to poprvé..." zahuhlala jsem. Jeho rty mi přejeli po kůži a mě poskočilo srdce: „Dlouho jsem tvůj rod hledala..."

Odtáhl se.

To ne, tak to nemělo být!

Postavil mě a díval se mi zblízka do očí:

„Cos to právě řekla?"

Zamrkala jsem, olízla jsem si rty:

„Že to nebude poprvé, a že jsem dlouho hledala upíry."

Zatřásl mnou:

„Jak to, že jsi přežila?"

Jen jsem se lehounce usmála:

„Subaru-san, přece by jste nechtěl končit zajímavé přátelství hned na začátku?" Odstoupila jsem: „Mohli by jsme s zahrát nějakou hru. V jaké jste dobrý?" V jeho obličeji se mihl zmatek. Pochopil, že pokud mě zabije nedozví se nic a že mu stejně víc neprozradím. Pokrčil rameny a sedl si proti mě:

„Nemám nic," probodával mě nenávistným pohledem.

„Domino?"

Ušklíbl se.

„Domino s tím, že ten kdo prohraje může mít jedno přání?"

Stáhl obočí:

„Dobrá," odpověděl opatrně.

Tak a mám vyhráno, nikdy nedokáže vědomě prohrát. Dnes ze mě bude pít i kdyby sám původně nechtěl, můj temný bůh.

„Aki, musíš získat jeho zájem, nesmí to být tvá krev, co bude chtít poznat. Donuť jej, aby se napil, buď to ty, kdo si o to řekne. Neradi prohrávají, dej výhru na prohru, nebude schopný prohrát."

Vybavovala se mi Emina slova, když mi ze žil unikala do jeho úst v pevném sevření, krev.

Propadala jsem se do slastné nicoty.

(- Edit. 18 -)