Tajemství Bílé čajovny

Část 36. Rozloučení

Do zahrady čajovny, se už postava v plášti vracet nemusí. Osvobodila jsem se a je mi dobře. Je čas, abych se rozloučila s hosty nočního provozu. Myslím, že se mi už teď začíná stýskat, jenže dluhy je třeba splatit. Pokud bych se tomu chtěla vyhnout, nepotrestali by mě, ale jiné. Jen tak by měli šanci na splacení mého závazku.

Jak nerozumná jsem musela být, pošetilá nebo si myslet, že to není skutečné.

Dnes jsem zaměstnancům oznámila, že ukončuji podnikání a čajovna bude uzavřena. Byli zděšení, trochu méně s šestiměsíčním odstupným. Dokonce jsem jim nabídla i odkoupení podniku. To je na nich. Mé povinnosti skončili. S něžnou péčí jsem na chystala vše pro čajový obřad a i pro setkání dívek s nesmrtelnými.

„Dobrý večer Miko, Eriko, Hano," pozdravila jsem je a posadili jsme se společně u stolku s kávou a andělským dortem, který jsem pro nás objednala.

„Ema-san, děje se něco?" ptala se tím opatrným způsobem Hana-chan.

Usmála jsem se na ní:

„Ano, velká věc. Dnešní večer v čajovně je poslední. Zítra večer už nebude Bílá čajovna v provozu nebo v mém vlastnictví." Tři páry očí na mě hleděli, Miko dokonce z dezertní vidličky spadlo sousto, jenž nesla ke rtům.

„Rozumím paní, už přišel ten čas," zkonstatovala Erika, s lehkým náznakem otázky.

„Nachystala jsem pro vás krásná nová kimona. Oblékněte si je. Hano a Eriko, tím, že Maju a Aki odešli, uvolnilo se místo v altánku a v jedné z místností chcete je?" Přikývli.

„Ráda bych Altánek," drsným tónem pronesla Erika a Hana se hned přizpůsobila.

„Jistě, důstojnice."

Zas mi z ní naskočila husí kůže, ta její poddajnost a dominance. Poslala jsem je převléknout, vypadaly nádherně, úplně k nakousnutí a očekávali hosty u vchodu. Netrvalo dlouho a všech sedm vešlo do obřadní síně. Začala jsem s obřadem, snědení cukrovíčka, přesné cílené pohyby, ohřátí misek, našlehání čaje, podání hostům. Rozloučila jsem se s bledými muži až na jednoho s kterým jsem se vydala do poschodí do svého pokoje.

Kanato a Miko
Následována svým výbušným, sexy idolem s pandím obličejem, jsem došla do místnosti kde jsme se posadili naproti sobě.

„Dobrý večer, Kanato-san. Pravděpodobně víte, že je to náš společný večer zde. Nevím, zda bude pro nás možné se ještě setkat," sklopila jsem oči, kdy jsem viděla jak se jeho výraz změnil ve vztek. I tak jsem zvedla pohled: „I tak, by jsme se nemohli potkávat dlouho. Byl důvod, proč jsem tenkrát byla na tom mostě." očekávaje nějaký trest, jsem slyšela ozvěnu úderů svého srdce.

„Tak povězte, Miko-san, co jste dělala na andělském mostě."

Usmála jsem se:

„To co většina těch, jenž tam jdou po tmě. Zabít se." Tak takhle vypadá jeho překvapení. „Jen kvůli tomu co jsem viděla, jsem neskočila dolů do řeky." Stále se díval s tím podivným výrazem: „Vy jste nevěděl, že se mu andělský říká právě pro všechny ty sebevrahy?"

Zavrtěl hlavou: „Zabít se?" Usmál se: „Je to pro vás tak snadné, zabít se a zemřít!" Rozesmál se a já se začala bát.

„Umírám ve vlastním těle. Brzy nebudu moci ovládat nohy, pak ruce, nakonec ústa a udusím se zavřená ve vlastním těle." Zašeptala jsem. Okolo hrudníku, přes paže se mi omotaly jeho ruce a opřel si svou bradu o moje rameno:

„Jak nádherně poškozená. Mohl bych tě zabít hned, ale budeš se muset dívat jen na mě, nebudeš moci nic jiného. Miko-san," pohladil mě po vlasech. „Jakým způsobem vás dnes potěším? Hotel? Pláž?"

Propadla jsem mu. Jeho šílené zvrácené podobě, kdy mě chce mít jen pro sebe. Nechala jsem za sebou všechny vazby a uvázala se jen k němu.

Laito a Hana

Bylo to báječné a nepříjemné zároveň. Než jsme došli do místnosti čajovny a já mohla dokořán otevřít okno a cítit se tak trošku pohodlněji.

Stála jsem u okna a dívala se na Laita:

„Jsi velice náročný k sledování a dnešní noc zde je tu poslední," huhlala jsem, svírajíc si palec v dlani. „Proč jen máš v oblibě všechny ty kluby, do kterých se musí jít dolů, pod zem."

Cítila jsem se zničeně. Podívala jsem se na něj a on si jen tak sedl ke stolku a nic neříká, možná mě i ignoruje.

„Ty, proč jsi ke mě tak chladný?" zeptala jsem se.

Trochu se usmál:

„Dnes nemáš ouška," podotkl zjevný fakt zcela ignorujíc vše co jsem řekla.

Může být někdo ještě víc frustrující než tenhle chladný don Juan? Rychle jsem k němu přišla a klekla jsem si před něj:

„Tak mi alespoň vysvětli, proč za tebou musím běhat, proč prostě se nemůžu dívat jinam jen na tebe? Hm?" V tu chvíli jsem se na něj zlobila protože se na mě díval nic nedělal a nic neříkal. Mohla jsem byt s tolika a já si vyberu tu nejtěžší metu. Neovládla jsem už dál svůj vztek a chytila ho za límec, jeho fajnového oblečení a zatřásla jím. Možná, jakože určitě, jsem do toho dala větší sílu a spadla na něj. Zrudla jsem: „Promiň, Laoto-kun, promiň." Omlouvala jsem se a snažila se z něj slézt. Jeho paže se kolem mě obtočily:

„Ale Bitch-chan, ty jsi tak krásně prudká, že si ani neuvědomuješ, jak mě baví hledat tu poslední kapku, která odjistí granát tvého vzteku." Než jsem se nadála byla jsem pod ním a jedna jeho ruka mi uvěznila obě mé nad hlavou a druhá byla někde pod mým kimonem. „Proč ti vadí kluby v podzemí? Mohli jsme se setkat už dávno, horká Bitch-chan." Polkla jsem, protože jeho ruka doputovala až ke košíčku podprsenky. Cítila jsem, že mi hoří tváře.

„To protože tam nejsou okna..." zalapala jsem po dechu a on se usmál.

„Nepovídej, ty se bojíš uzavřených prostor? Taky nemám rád studená místa, ale tady je teplounko."

Ach, myslím, že zešílím:

„Asi tě mám ráda. Miluju tě, Laito."

Zarazil se a díval se mi do očí:

„Nerozumím lásce, je to divná věc. Možná mi to dokážeš vysvětlit."

Kývla jsem na souhlas a nechala se odnést na vlně vzrušení, bolesti, touhy a blízké smrti.

- Edit. 18 -