Tajemství Bílé čajovny

Část 21. Pro jednou velkorysý

Po dlouhém týdnu se opět setkávám se svým temným bohem. Je tak krásný ve své znuděné lhostejnosti. Mé srdce zrychlilo. Nevím, nač se těším více, zda na tu sladkobolnou událost nebo to, že to bude právě on, kdo bude pít mou krev.

Opět šel za mnou, aniž bych jej slyšela. Vpustila jsem je do místnosti jako prvního, vyzvala jej, ať se posadí. Připravila jsem jasmínový čaj, protože venku začaly tyto voňavé keře pomalu rozkvétat. Nalila jsem mu a stále jej po očku sledovala. Cítím se tak nervózní, nejraději bych si stáhla kimono a vyzvala jej, ať si poslouží, jenže tak to nefunguje. Jsou to lovci a já mám také nějakou hrdost.

Tedy minimální, ale mám jí.

„Subaru-san, budete si chtít dnes zahrát domino?"

Nadechoval se vůně čaje a jen zakroucením hlavy odmítl. Tak trochu jsem to čekala:

„Co tak kámen, nůžky, papír?"

Nadzvedl jeden koutek úst v křivém úsměvu:

„Kámen,nůžky,papír? To jako vážně?" Napil se a já v kleče netrpělivě čekala na to co bude dál. „Jasmínový čaj. Voníš a chutnáš stejně, ale pořád nevím, co je to za přízvuk, který se sem tam objeví? Pověz hloupá Aki, odkud pocházíš?"

Tak frontální útok jsem neočekávala.

„Pocházím z Ruska."

Zavřel na chvíli oči:

„Ano. To je ono." Zas se nic nedělo, trochu jsem si nervózně poposedla. „Jak jsi se seznámila s upíry? Neznám člověka, co by mohl vyprávět o tom, že existují, nebo o nich ví." Vzpomněla jsem si na jiného temného boha jménem Krispin, ale rychlejší než má vzpomínka byl Subaru, který mě tisknul k podlaze a pokračoval ve svém monologu: „Protože jsou mrtví. Ty chceš být taky mrtvá?"

Ač to šlo ztěžka, pokrčila jsem rameny:

„Možná. Trochu. Ale ne, když jsem teď s tebou. To chci být na živu co nejvíc. Stejně jako s ním, než na to přišli."

V jeho červených očích se objevila zlost. Ani nevím, kdy a jak vstal, ale to znám, jsou tak rychlí. Postavil mě trhnutím. To násilí na mě vykonané však nevydrželo mé oblečení a tak se obnažilo moje rameno a značná část mého levého prsu.

„Jaké je jeho jméno!" zařval na mě. Myslím, že má ženská ješitnost se usmála.

Žárlí.

Zakroutila jsem hlavou:

„Dnes už jsem odhalila dost o sobě. Pojďme si něco zahrát. Ráda si hraji." Přitahovala jsem si zpátky textilie tak, abych se trochu zakryla. Už se tomu nedalo říkat oblečení. On jen stál a mračil se na mě:

„Co chceš hrát," procedil skrz zatnuté zuby. Vzala jsem mu do svých rukou jeho ruku, nejprve ucukl, ale na podruhé už mi jí nechal, do dlaně jsem mu napsala slovo krev.

„Krev?"

Kývla jsem a usmála se. Podala jsem mu svou dlaň:

„Teď vy, Subaru-san." Napsal krásný. „Krásný?" Zeptala jsem se.

„Krásná. Jsi opravdu moc pěkná a moc hloupá." Stále držel mojí ruku. Zvýšil svůj stisk: „Stačí jen málo a tyhle drobné, křehké kosti rozdrtím na krvavou kaši a ty mi jí jen tak podáš." Ten stisk začínal opravdu bolet.

„Ano, pane." Nechtěla jsem, ale padla jsem do kolen. Uvolnil sevření, ale nepustil mě:

„Tak co odpovíš mi na mou otázku, nebo ti mám rozdrtit ruku? Zaváhala jsem. Klekl si přede mě a chytil po stranách můj obličej, tak že jsem se mu musela dívat přímo do očí: „Ty váháš? Ty opravdu přemýšlíš, jestli se necháš zmrzačit nebo mi odpovíš?!"

Sevřela jsem více rty:

„Nechci, aby jste mě zmrzačil, ale také vám nechci odpovědět. To jak vám padají vlasy do čela mě rozptyluje a to jak je váš obličej blízko mi zvedá tep a to, že mě stále držíte..."

Světlovlasý krasavec se usmál svými tenkým rty:

„Dobrá, budu pro jednou velkorysý a nechám to být. Jak jsi to řekla, může to být začátek dlouhého přátelství. Nebo i trochu něčeho víc." Přitáhl si mě blíž, takže se opět z mého ramene svezla tkanina. Přejel po obvodu odhalené kůže: „Nebo si dopřeji trochu více zábavy?" V břichu se mi vylíhlo tisíc motýlů a snažilo se dostat ven krkem. Chladné rty značili smyslnou cestičku pod mou klíční kost a pak se zakousl. Lehce jsem se zajíkla a nechala propadnou své já tomu okamžiku.

(Jak se vám líbil večer Aki a Subara?)

- Edit. 18 -