Tajemství Bílé čajovny

Část 37. Bílá čajovna již nemá tajemství

Ayato a Erika
Společně s Ore-sama jsme šli do altánku. Líbí se mi jeho nabubřelé ego a jak jak se prezentuje světu. Má tolik potenciálu být tím, co chtěla paní Cordélie. Jen se jí nikdy neměli narodit tři. Pak by to bylo možné.

Neměl by srovnání a tvrdě by pracoval, ale to je minulost, která je neměnná. Teď jsem tu s ním já a možná mi pomůže vyklouznout ze začarovaného kruhu, ve kterém žiji. Nedošlo mi, že už jsme v altánku a já jen stojím:

„Na co myslíš, Taitonaoširi."

Poklonila jsem se a naznačila, že se má posadit na houpačku:

„Nad vámi, Ore-sama."

Zatvářil se potěšeně.

„Tak to má být. Myslela jsi na to, že jsem nejlepší?"

Zavrtěla jsem hlavou, ach ta má upřímnost:

„Ne Ore-sama, nad tím, že je škoda vašeho potenciálu." Zamračil se, ale zatím nic nepodnikl. „Proč dnes nejsi celá zpocená, lesklá a rozehřátá, tam vzadu?"

Posadila jsem se drze, vedle něj:

„Paní, zavírá čajovnu. Dnes se loučíme, tak nám darovala tato krásná kimona, proto jsme byly přítomny i čajovému obřadu."

Strhl mě pod sebe:

„Já, Taitonaoširi, určím, kdy se vidíme naposledy!" Zaleskly se mu oči, strhl mi kimono ke straně a bolestivě se mi zakousl pod klíční kost.

„Ore-sama!" zaprosila jsem o slitování. Odtrhl se a díval se na znaménko po svém útoku.

„Ty patříš mě. Já tvůj lord určím, kam půjdeš a co budeš dělat!"

„Ano. Já myslela, že se naposledy vidím s ní, s paní." Uváděla jsem na pravou míru nedorozumění.

„Pověz mi, sladko štiplavá, proč jsi uposlechla. Strážci přece nemusí uposlechnout, pokud jde o věc, ve které mohou přijít o život." Stále mě tiskl pod sebou, což v poloze, kdy jsem měla nohy ze sedačky a byla jsem zalomená v pase, není pohodlí o kterém se zpívá v reklamách.

„Protože jste má šance na záchranu, Ore-sama."

Zavřela jsem na chvilku oči a ucítila na nich chladný dotek jeho ruky:

„Nech je zavřené povíš mi to pak."

Jeho ostré zuby prošli mou kůží a já věděla, že zůstanu s ním, alespoň na tu malou chvíli, krátkého mládí.

Ema a Reiji

Dívala jsem se na všechny ty postavy, které opouští obřadní síň a jen jedna zůstává po mém boku. Sarkastický sadista, Reiji. Elegantní, upravený, na první pohled slušný a velice zdvořilý, ten který ví, jak mi rozpálit v žilách krev, je tím, že si se mnou hraje a dívá se na mě, těmi jiskřícíma a chytrýma očima.

„Reiji-san," pokynula jsem mu a rukou naznačila směr ke schodům do podkroví, do mé pokoje. Pokynul a začal stoupat, užívala jsem si pohledu na jeho pevný zadek. Posadili jsme se u stolku na zemi, přes dřevěnou desku se na sebe dívali.

„Takže už jste obeznámena, Ema-san."

Přikývla jsem:

„Ano. Je načase splatit svůj dluh."

Trochu se naklonil přes stůl a dopadající světlo mi znemožnilo, vidět jeho oči, přes nyní lesklá skla brýlí.

„Jsem velice zvědav Ema-san, co to mohlo být, že jste uzavřela takovýto obchod?" Jistě jeho záliba v bádání a záhadách.

„Myslíte proč jsem byla ochotná přijmout její dědictví? Nestačí, že to byla má babička?" Naklonil se ještě více dopředu, takže naše tváře byly nebezpečně blízko.

„Moc dobře víte, Ema-san, že tu nejde o pokrevní linii! Proč jste přijala, že budete, Vrátnou?"

„Jistě k tomu byl vážný důvod, Reiji-san. Jen si uvědomte, že v tu dobu mi bylo čtrnáct let a prácě jsem udělala zkoušky a jednu z nejlepších středních škol, kdy se mi měl zhroutit život." Nevím co mě to popadlo, ale vtiskla jsem mu letmý polibek. Udiveně si na rty položil prsty a trochu se odtáhl. Takhle, se budu moci soustředit. „Jak jsem řekla, byla jsem vlastně dítě, které si do nedávna myslelo, že se mu to vše zdálo. Vracela jsem se domů s výsledky ze zkoušek, kdy mě přepadla banda holek. Byly to takové ty maniakální fanynky a já se dopustila něčeho naprosto strašného, napsala jsem, že ten jejich idol není ve skutečnosti tak oslnivý, jak si jej představují. Věřte, vím o čem jsem mluvila, když se jednalo o mého bratra." Usmála jsem se na společníka: „Vy jste daleko oslnivější, Reiji-san." Začervenal se, právě se mi povedlo nemožné! „Ty dívky, mě brutálně zmlátily a pořezaly mi obličej. Možná by se to zahojilo, možná by by šla plastika, ale ona přišla dřív a nabídla mi, že se postará, aby byly všechny potrestané a já zůstala, bez jediného škrábnutí. Jen, že se budu muset stát Vrátnou, mezi světem lidí a démonů, že až přijde čas, tak se postarám o to, aby lidští démoni už nechodili po světě." Trochu jsem sklopila hlavu: „Proto za mnou chodí slabé duše, abych jim zjednala nápravu. To ne Shu, ani vy, ale Aki-chan, byla ta první, která spustila mé dědictví. Ráno, až vy odejdete spát, tak já budu vzhůru a budu procházet ulicemi měst a cítit a hledat ty, jenž unikly pánu démonů a hrají si na lidi. Je to naše poslední noc, Reiji-san a já, se vám daruji, protože vy stejně jako já víte, že noční víly mizí s prvním slunečním paprskem a nic po nich nezůstává, jako s paprskem světla, které pohltí tma."

Nemusela jsem čekat, viděla jsem, jak se postavil, vzal mě do náručí a odnesl do postele. Pro okolí by to vypadalo jako čmouha, ale mé oč už prozřely.

Poslední noc v Bílé čajovně.

Poslední noc, kdy bylo v Bílé čajovně skryté tajemství. Ne to, že zde na dívkách hodují upíři, ale že majitelka je obdobná stvůra, jako její noční hosté.

(Všem kteří přečetli příběh děkuji. Také děkuji všem, kteří čekali po druhé, na znovu vydání během oprav. Přesto budu ráda za upozornění na chyby, které jsem přehlédla.)

- Edit. 18 -