Tajemství Bílé čajovny

Část 19. Potřebuješ autogram?

Slyšela jsem, jak dívky vítají hosty. Vzala jsem tedy piknikový koš a šla se posadit do altánku. Možná jsme Emu měla poslechnout. Možná právě proto, mě poslala sem, abych mohla utéci. Nalila jsem do dvou sklenek, růžového merlota, zabalila se do deky a pohodlně se posadila s knihou na houpačku.

Ema.

Velmi se změnila. Bývala taková vřelá, živá a chytrá. Vše jí šlo snadno, a ostatní na ní žárlili. Začali jí ubližovat. Z počátku jsem si říkala, že to bude zábava, jí pomoci. Jako nejoblíbenější dívka na škole, kdy jsem se jí zastala. Jenže tím jsem zjistila, jaká je a jak mi je v její přítomnosti dobře. Kdyby chtěla, mohla mě z mého piedestalu vyšoupnout, ale ona to nikdy neudělala. Ani o tom nepřemýšlela. Podpořila můj sen stát se herečkou, dokonce nějak očarovala mé suchopárné rodiče. Nevím proč jsem nedala na její radu a zůstávala s tím slizkým prevítem, co si dovolil říkat, že je můj manažer.

Nechala jsem vychladnout své myšlenkové pochody a začala jsem se zaobírat textem v knize. Nevím, kolik času uběhlo, kdy jsem se ponořila do příběhu, sem tam upila ze sklenky, kdy se mé prsty dotkly něčeho velmi studeného. Stáhla jsem svou ruku zpátky a podívala se pořádně. Dívala jsem se do zářivě modrých očí.

„To je, moje sklenička," dostalo se mi ven z pusy.

„Skutečně?" zvedl ji a přesně otočil tak, že se napil ze stejného místa jako já. Nenapadlo by mě, co se mnou může takovýto nepřímí polibek udělat. Zavřela jsem oči a trochu potřásla hlavou. Musím ho zaujmout.

Vzala jsem tedy sklenku zpět a stejně jako on se napila ze stejného místa a přitom se mu dívala stále do očí. Lehce jsem naznačila úsměv. „Je dobré," položila jsem jí zpátky na stůl a znovu se začetla do knihy. Přesněji to předstírala.

„Vím, že nečteš."

Zvednu tedy naučeně s lehkým opovržením svůj pohled:

„Cože?" zeptám se sladkým hláskem.

„Jsi dobrá herečka."

Zářivě se na něj usměji:

„Děkuji. Mám několik ocenění." Nechám svůj obličej úplně vychladnout a znovu se dívám do knihy. Uvidíme, jaký dopad bude mít tato informace. Ale jestli si alespoň jednou pustil televizi, tak mě musí znát.

Ticho?

Nechám jej být. Opět se mi podařilo zabrat se do knihy, kdy jsem ucítila chladný dotek na své bradě a tlak, který mi jí zvedal. Znuděně jsem tedy odložila knihu a zvedla k němu pohled:

„Hm?"

Nadzdvihl jedno obočí:

„Hm?"

Kývla jsem:

„Ano. Co potřebuješ? Autogram?"

Nejprve se usmál a pak se začal smát:

„Autogram? Ty jsi opravdu někdo slavný v lidském světě?"

Natáhla jsem k němu ruku:

„Izuka Majumi, herečka, tohoto času v úschově."

Stisknul mi ruku a dost nešetrně si mě za ní přitáhl:

„Víš ty s čím si to tu hraješ? Nenech se zmást, víš oč to tu jde?" zeptal se a byl až moc blízko.

„Já to vím, ale co ty? Ty chceš, abych utekla?"

Zvedl mou ruku, kterou stále držel a otočil jí tak, že nosem přejížděl po vnitřní straně zápěstí: „Můžu tě zabít."

Vím to:

„Jistě," zůstala jsem chladná.

„Zajímavé, s tebou to nic neudělalo. Co pak tě dokáže rozpálit, slavná osobo?" Přiložil mé zápěstí ke svým rtům: „Myslím, že na to budeme muset spolu přijít."

(Shu a Maju se seznámili. - Edit. 18 -)

(Musím se usmívat, kdy při opravách čtu ty vzkazky čtenářům v době psyní a vydávání příběhů)