Tajemství Bílé čajovny

Část 4. Netradiční noční život

Celý svět a čas, jakoby se kolem mě zasekl a v hlavě se mi odrážela ona otázka:

„Fuji-san, jak velká je vaše vůle přežít? Nebo bych se měl spíš zeptat, nezemřít?"

Ano, také bych ráda věděla, nejspíše dost silná, když tu stále po čtyrech letech sedím a den co den se tvářím jak úctyhodná žena a v noci chlastám první ligu.

Sakamaki, jeden i druhý se nyní na mě upřeně dívají. Pravděpodobně příliš silně lpím na své existenci, jiné vysvětlení není, tedy možná je, ale zatím si jej nepřipouštím.

„Nebyly zavřené dveře, přišli jsme za bratry."

Ozval se mi jemný hlas za zády. Ten hlas, co se mě ptal, zda piji kávu hořkou. Trhla jsem hlavou a otočila se. Neočekávala jsem další čtyři návštěvníky. Adrenalin mi rozpumpoval krev. Začala jsem se bát, proč?

„Zatím není čas, mít strach, Fuji-san. Toto jsou naši bratři. Jistě jste je dnes už také viděla. Všichni jsme byli netrpěliví, tolik nás Shu překvapil, že i vyjít ven za denního světla byla nezbytnost."

Postavila jsem se ke stěně místnosti a těkala mezi nimi pohledem:

„Nepochopte mě špatně, ale myslím, že si mě pánové s někým pletete. Provozuji čajovnu. Provádím čajový obřad a pořádám kurzy. Jsem v tom dobrá. Můj noční život je trochu netradiční, ale to prý váš také." Uvědomuji si jak blábolím.

„Pojďme se společně posadit, Fuji-san. Přišli jsme sem přece za obchodním účelem."

Všichni se posadili, přikývla jsem a posadila jsem se také.

„Chcete čaj, nebo něco jiného?"

Ten co měl na hlavě klobou se vyzývavě olízl:

„Nespěchej," mrkl na mě.

„Laito, chovej se slušně. Ore-sama stejně bude první, kdo ochutná."

Zmateně jsem se díval z toho v klobouku, na rusovlasého. Ano to byl ten, který na mě mrkl, když hrál basketbal. Podivně tvářící se světlovlasý bouchnul pěstí do stolu:

„Zase začínáš, Ayato?"

Tentokrát otevřel oč i Shu:

„Ayato a Laito, nebudete v tom pokračovat, že? Ty se také utiš, Subaru. Ještě jsme jí nevysvětlili jak netradiční noční život vedeme my." Usmál se způsobem, že i mé roztříštěné srdce poskočilo.

„Reiji, měl by jsi to vyřídit, jsem netrpělivý. Víš jak to může dopadnout." Promluvil tím jemným hláskem, ten z kavárny. Reiji, přikývl:

„Kanato, má pravdu. Fuji-san, nás k vám nepřivádí čaj, čajovna nebo čajový obřad, ač já sám si velmi rád vychutnávám toto potěšení. To co nás k vám zavolalo, je vaše krev. Dá se říci, že nám zpívá."

Zamrkala jsem jak animovaná postavička:

„Prosím?"

Všichni se usmáli, ale tak jinak, chladně.

„Ano, začíná vám to docházet, ale ještě jste se nerozhodla, zda tomu věříte." Poposedl si a já se rozhlédla po mé nejoblíbenější místnosti, asi mi došlo proč je má oblíbená. Je tu plno únikových možností.

„Ani to nezkoušej. Stejně neutečeš, jen je tím pobavíš a život si neprodloužíš," zavrčel mým směrem, ten co mu říkají Subaru.

„Mám rád klid, tak nezkoušej ani ječet. Stejně víš, že tu v okolí není nikdo, kdo by ti pomohl."

Zas ty chladné úsměvy:

„Ale Subaru, nesmíš tu dámu tak děsit. Být s námi je rozhodně zajímavé, nemyslíte?"

Srdce mi buší o překot a mám pocit, že se mi začíná motat hlava. Postavila jsem se, vyšla z místnosti. Musím se uklidnit, Musím se uklidnit:

„Musím být v klidu. Potřebuji klid."

Nevšímaje si jich jsem zašla do obřadní místnosti a začala se věnovat čajovému obřadu. Ignorovala jsem těch šest párů očí. Přesná technika prováděných úkon a pohybů mi pomohlo uklidnit vše. Během deseti minut, jsem byla schopná myslet, vrátila jsem se do zadní místnosti, jako bych před tím nic neslyšela.

„Sakamaki Reiji-san, prosím vysvětlete mi vše, do nejmenších detailů, jaký obchodní vztah se mnou chce vaše rodina uzavřít. Protože pokud je toto, moje předurčení, asi by bylo smutné se nepokusit porozumět." Kývla jsem na Reijiho, který zas seděl přede mnou.

- Edit. 18 -