Tajemství Bílé čajovny

Část 30. Do něčeho kopnout

Dnes jsem poprvé večer dorazila do Bílé čajovny, z naprosto jiného důvodu, než bych si vychutnala zdejší klid a lahodný čaj. Už od přístupové cesty do zahrady, se mi svíral žaludek napětím.

Dneska s ním budu o samotě.

Ne Yuki, ne Sadako, ale já!

Uchechtla jsem se v duchu. Jestli si na mě vzpomene? Je to přeci jen dlouho a tenkrát mi nevěnoval vůbec pozornost, možná je to osud. Osud, stalkera. Znovu jsem se musela usmát nad tím, jak jsem mapovala všechna možná místa, kam chodí.

Ten večer, kdy ven vyšla Fuji Ema a srazily jsme se, byl nejšťastnějším dnem mého života. Po tom co jsem dohopkala k ní do kanceláře a zase jsem se s ní bavila, svírajíc si palec v dlani, tak mi vysvětlila, jakou smlouvu má s Laitem a dalšími. Nečekala jsem, že by jich mohlo být více a dokonce bratři.

Ema si dělala starosti, kam mě s ním má poslat. Neřekla mi v podstatě nic, ale bylo to znát, cítila jsem to z ní. Vím, že odpověď bude mít po skončení čajového obřadu, zatím mě nechala čekat u ní v kanceláři.

Prohlížela jsem s zrovna nějaké sukulenty v květináčích na polici u psacího stolu, kdy se za mnou otevřely dveře:

„Hano, seznam se s naším hostem."

S rukama za zády a na jedné patě jsem se otočil za hlasem, dalo by se říci, mé zaměstnavatelky. Stál opřený, hlavu skloněnou a jeho zářivý zelený pohled vykukoval z pod krempy klobouku. Udělala jsem dva kroky k nim, chytila si palec a lehce se poklonila:

„Těší mě, jmenuji se Awinim Hana a budu vaší společnicí."

Laito se přesunul svou nadlidskou rychlostí, že stál za mnou a skláněl se k mému uchu:

„Ale to je roztomilounké, podivné koťátko. Rozhodně máš zajímavou vůni, jak pak ti budu je říkat?"

Po tvářích a krku mi naskočila husí kůže a po páteři přeběhl mráz a ten se zavrtal do všech mých nervových zakončení.

„Hana-chan!"

Vytrhla mě z mého blouznění šéfka:

„Ano, šéfko?"

Ema se křivě usmála a kývla:

„Už jsem vymyslela, kam by jsi mohla vzít svého hosta."

Poskočila jsem směrem k ní a natěšeně na ní vyvalila oči:

„Kam?"

Trochu nade mnou zakroutila hlavou:

„Tady máš košíček a terasa, kolem čajovny, je volná. Můžeš si vybrat jakoukoliv její část. Je skoro po celém obvodu budovy."

Udělala jsem lehké pukrle a popadla svou oběť za chladnou ruku a táhla jej ven, k terase v druhé ruce piknikový košík.

„Ale, ale, ale nějaká nedočkavá, kočičko." Ušklíbal se Laito.

„Tak je na čase, aby jsme se konečně poznali, už tě pronásleduji dlouho." Prohodila jsem, když jsem rozkládala deku na dřevěnou podlahu. Stál nehybně a prohlížel si mě.

„Dlouho mě pronásleduješ?" zeptal se.

„Ano." Pokračovala jsem ve vyndávaní věcí z košíku.

„Takže víš, co se ti stane?"

„Ano." Posadila jsem se na deku a koukala nahoru do jeho smaragdových očí. „Ema-san, mi říkala, že si s tebou mám něco zahrát, ale byla bych pro to, to přeskočit a jít rovnou za tím, proč jsi tu."