Šeptá mé jméno

12

*Teri*
Šla jsem dlouho. Opravdu dlouho. Na místě, kde jsem bydleli my, nebyli schopni udělat zastávku na bus, takže jsem šla dobré dvě hodiny než jsem se dostala k nejbližší.

Celá unavená jsem si sedla na lavičku a napila se.
Nemohla jsem se dočkat, až uvidím taťku a všechno bude zase fajn.
Teda... Alespoň z půlky.
Zašmátrala jsem v kapse a ještě jednou jsem si přepočítala všechny drobné, co jsem tam měla.
Doufala jsem, že to bude stačit, protože představa, že budu muset jít na stopa se mi příčila.

*Martin*
"Teri?"
Zaklepal jsem na dveře a čekal, až mi otevře, ale nic.
"No tak... Nebuď uražená"
Zaklepal jsem ještě jednou a opřel se o futra. Nesnáším čekání.
"Fajn, jak chceš, jdu dovnitř"
V duchu jsem trošku doufal, že bude aspoň ve sprše a zrovna vyleze jenom v ručníku a rozcuchanýma vlasama, ale místo toho mě uvítal jenom prázdnej pokoj.
"Jsi tady?"
Nakoukl jsem ještě do šatny a koupelny, ale nikde nebyla.
"Ha, tak tady někdo bude mít problém."

*Teri*
Fajn, první zastávka byla za mnou, teď se ještě dostat do té druhé a budu zase doma.
Našla jsem si jedno volné místo úplně vzadu a tam se posadila.
Dala jsi sluchátka do uší a proklínala tuhle debilní cestu do Liberce.
Přitom jsem pozorovala ubíhající krajinu a fakt se těšila na to, až se doma zavrtám do deky a nebudu muset na nic myslet. Ale z toho mě vytáhlo cinknutí messengeru.

M: Můžeš mi vysvětlit, kde jsi?

T: Tam, kde ty ne ;)

M: Hele, nedělám si prdel, kde jsi? Tvoje mamka se o tebe bojí.

T: Ať bojí, má proč

Fajn... Tohle ode mě bylo asi hnusné, ale chtěla jsem je trošičku potrápit.