Šeptá mé jméno

27

*Teri*
"Teri, pojď k nám, musíš se trochu najíst, po celém dni musíš být hladová" Zavolala na mě máma, když jsem asi po dvou hodinách vylezla z vody.
Martina jsem pořád nikde neviděla. Nevím, kde se celou dobu loudal.
Rychle jsem přes sebe přehodila ručník, aby mi nebyla zima a šla si vzít něco k jídlu. Musela jsem využít toho klidu, když byl Martin s Karlem pryč.
"Nevíš, kde jsou kluci? Už se tu pěkně dlouho neukázali" Zeptala se mě Martinova mamka, když mi podávala jídlo.
"Ne, ale jak je znám, tak asi zase někde vyvádí nějakou kravinu" Zasmála jsem se a napila se džusu, ale málem mi zaskočilo, když mi Martin zakryl oči ať prý hádám, kdo to je. Ten se opravdu umí objevit v ten nejlepší čas...
"Můžeš mě aspoň chvilku nechat na pokoji?" Vstala jsem od stolu a přísně se na něho podívala."Jistě že ne!" Rozhodila jsem rukama, aniž bych čekala na odpověď.
"Já už na tebe nemám" Nahodila jsem uražený výraz a odešla. Sice se na mě všichni koukali, ale já už ho v mojí přítomnosti nesnesla.
Šla jsem směrem k lesu. Tam jsem vždycky chodila ráda. Každý letní víkend jsem tam chodila s tátou na houby. To místo mě uklidňuje.

Došla jsem k jednomu stromu, na který se dalo dobře vylést. Tak jsem to taky udělala.
Koukala jsem se na zem z výšky, to mě alespoň trochu uklidnilo. Zahleděla jsem se do dálky na nedalekou vesnici.
Na nebi létali ptáci a všechno se zdálo být růžové. Ono by i bylo, kdyby nebylo Martina.
Ani nevím čím to je, že mě takhle už od začátku rozčiloval. Prostě mi vadil hned, jak jsem ho uviděla. Takhle moc mě ještě nikdy nikdo nerozčílil. Ale asi to bude tím, že je toho na mě prostě moc.
"Terííí? Jsi tu?" Uslyšela jsem z dálky Martinův hlas. Stál na okraji lesa.
Chtěla jsem slést dolů a jít někam pryč než mě najde a začně mě zase otravovat, ale ujela mi noha. Spadla jsem na zem. Byly to tak tři metry. A to už si mě Martin všiml a běžel ke mně.
"Bože, Teri, cos to zase dělala?"
Ptal se mě, když se mě mezitím pokoušel zvednout ze země.
"Au, počkej, hrozně to bolí!"
Sáhla jsem si na oteklé zápěstí, které jsem měla rozřízlé od kůry stromu, jak jsem letěla dolů. A to samé jsem měla na stehnu.
"Ukaž, pomůžu ti, hlavně opatrně" Jemně mě chytl za loket a vytáhl na nohy.
"Musíš na sebe dávat trochu větší pozor a nelést na stromy, když ani nemáš boty" Zasmál se a podíval se mi na rány.
"Vydržíš to zpátky ke stanům?"
"Vydržím, Martine, já neumírám" Odpověděla jsem mu na otázku, když jsem ze sebe oprašovala jehličí.
"Na, vem si kapesníček, aspoň trochu si tu krev utři"
Podal mi to s úsměvem na rtech.
"Díky, hele, proč mi vůbec tak pomáháš?" Kapesníček jsem si od něho vzala a trochu sýkla, když jsem si setřela krev, štípala to.
"Ber to jako omluvu, rád bych začal od začátku, ani se pořádně neznáme a ty už mě nesnášíš" Zasmál se. "Každopádně, ty bys udělala to samé" Zase na ně zaculil.
"Asi máš pravdu a ještě jednou díky" Taky jsem se usmála a společně jsme vyšli z lesa.