Šeptá mé jméno

48

*Martin*
Zvedl jsem se a rychlou chůzí jsem měl namířeno domů.
Zavřel jsem se v pokoji a naštvaně kopl do stolu, na kterém jsem měl počítač, až pár věcí spadlo. Byl jsem hrozně vytočenej.
"Jak mohla vyměnit za takovýho debila?! Všechny to jsou stejné kurva!" Tentokrát jsem kopl si postele a ta se trochu odsunula.
"Martine! Co tady sakra děl..."
Do pokoje mi vtrhla máma, ale když viděla, že mi po tváři tečou slzy, nechala nadávání a objala mě.

*Teri*
Ležela jsem v posteli a snažila se usnout, ale nešlo to. Pořád jsem musela myslet na na Martina. Jak se zvedl a odešel se sklopenou hlavou. Až mi ho bylo líto.
Otočila jsem se na druhý bok a i přes tmu a padající sníh jsem se zadívala k Martinovi do pokoje.
Kolem postele měl obmotané vánoční světýlka a na noc si je nevypínal. Díky nim jsem jenom letmo viděla jeho rozcuchané vlasy a zbytek zachumlaný pod peřinou. Nechci, byste to pochopili špatně - já nikdy nechtěla být za tu zlou, za tu mrchu, kterou nikdo nemá rád a moc si o sobě myslí, ale... Martina jsem sice měla ráda, ráda si zavzpomínám na to léto, kdy jsme spolu byli v pohodě, každou noc si povídali na střeše, ale nějak mi nechci odpustit to, co se tam tenkrát stalo. Už tisíckrát mi říkal a posílal nespočet zpráv o tom, jak se změnil, ale neříká tohle každý kluk, který chce mít jen to, pro co si původně přišel?
Dál jsem se na to snažila radši nemyslet. Zavřela jsem oči, přitáhla si deku ještě blíž k obličeji a znova se pokusila usnout. 

...

Milovala jsem se probouzet do zimního zasněženého rána, ale už od té doby, co jsem vstala jsem tak nějak tušila, že dneska bude něco špatně.
Převlékla jsem se, namalovala se a šla si dolů do kuchyně uvařit kakao. Zapla jsem si televizi, kde hrála nějaká vánoční pohádka, ale pořád jsem se nemohla zbavit toho špatného pocitu. Sama sobě jsem si chtěla namluvit, že je to jen další mrzuté ráno, ale z toho mě hned vyvedla Martinova mamka, která zazvonila na dveře a tím, že si se mnou potřebuje nutně povídat.
Uvařila jsem jí její oblíbený čaj, nebo to tak aspoň říkala moje máma, že ho má moc ráda a posadili jsme se na gauč do obýváku.

"Tak... Co potřebujete?"
Byla jsem trochu nervózní. Zhluboka se nadechla a spustila: "Víš Teri, jak se včera večer Martin vrátil domů, nebyl zrovna nejšťastnější"
"Aha... A můžu se zeptat proč?"
Hrála jsem hloupou. Moc dobře jsem věděla proč a moc dobře jsem věděla, že se tenhle rozhovor nebude točit kolem ničeho jiného, než jen o mně a Martinovi.
"Terezko, nebudeme chodit kolem horké kaše, ano? Vždycky jsi mi přišla jako správná hodná holka. To léto, co jste se s Martinem sblížili... Prostě si myslím, že na něho máš opravdu dobrý vlil . Přestal kouřit, už tolik nepije, každý týden si domů vodil nějaké jiné děvče a s tím už taky přestal, když jste se poznali. Asi si umíš představit, jak jsem z toho musela být šťastná, že se můj syn takhle zlepšil"
"A co mi tím chcete říct?"
"Víš Teri, včera večer se kvůli tobě rozbrečel. Poprvé jsem ho viděla plakat kvůli holce. Sám od sebe mi všechno pověděl. I to co se tenkrát stalo té noci v létě, ale moc toho lituje..."
Nikdy bych do Martina neřekla, že by KVŮLI mě brečel. Nikdy.
Proto jsem tam seděla a s údivem poslouchala, co mi tam říká. "Zkrátka a jednoduše bych tě chtěla poprosit, jestli bys to s Martinem znovu nezkusila"
Když tu větu skončila, zamrazilo mě.
"J-jak jako zkusila?"
Vykoktala jsem ze sebe. Dlaně jsem měla zpocené a bylo mi horko. Zasmála se a upila si čaje. "Neboj se, ani bych po tobě nechtěla, abys s ním chodila na sílu, Terezko. Jen se s ním zkus víc bavit, jednou mě jistě pochopíš, až budeš starší, že pro svoje dítě chci jenom to nejlepší a nesnesu na něj pohled, když se takhle trápí, no uznej sama, že není nic příjemného, když vidíš plakat někoho, koho nadevše miluješ"
Usmála se mě a já vůbec nevěděla co říct.