Šeptá mé jméno

17

"A proč jsi vůbec utekla?"
Podívala se na mě se starostlivostí v očích a upila si svého kafe, které jsme si dali v mé oblíbené kavárně.

"Mamka se od rozchodu s tátou hrozně změnila.
Moc si mě už nevšímá, všechno mi vyčítá a navíc vedle nás bydlí její kamarádka, co má hrozně otravného syna."
Povzdechla jsem si a pokračovala:
"Kdybych mohla, hrozně ráda bych bydlela s tátou, ale ten nemá moc času a navíc si myslím, že s ním dřív nebo později budeš bydlet i ty"

"Teri, já si zkusím s maminkou promluvit, ale nic ti neslibuju.
Byla by asi smutná, že od ní chceš odejít"

*Martin*
Seděl jsem na lavičce v parku a čekal na Karla. Sice se už nebavíme, ale sledovanost šla dolů a něco se s tím dělat muselo. A navíc jsem měl plán.
Skvělej plán, který jestli výjde, bude to pecka.

*Teri*
"Chci aby ses doma měla dobře, u táty bys to měla mnohem horší, to si piš!"
Máma křečovitě držela volant.

"Pokusím se, aby to bylo lepší, ale teď je moc stresu a zařizování, budu se o to ale snažit" Trošku stisk povolila a zastavila na červenou.

Neodpovídala jsem jí.
Jen jsem se koukala z okna jak se stmívá.
Vždycky naslibuje tisíc věcí, které stejně není schopna splnit. Třeba jako na jejich svatbě věrnost a lásku na celý život. Pff... Jasně. Trochu jsem se zavrtěla a opřela si hlavu o okýnko auta.

Jak to teď vlastně bude?
Asi bych si měla najít kamarády, ať nejsem tak sama, to bych potřebovala ze všeho nejvíc. Bohužel jediný koho tu znám je Martin.