Šeptá mé jméno

44

*Teri*
Hned co jsem se pozdravila s mámou jsem vyběhla schody do mého pokoje, jak nejrychleji jsem mohla. Nechtěla jsem riskovat, že se tu někde bude potulovat Martin, protože u něho je možné všechno. Byl tady každou chvilku.

Pokoj zůstal tak, jak jsem ho opustila. Bílé holé stěny, které by na sebe potřebovali nějaké fotky, ustlaná veliká postel, počítač na stole a moje uvadlé růžičky, co jsem měla ve váze. Máma sem asi moc zrovna nechodila. Položila jsem si věci ke stolu a lehla si na postel.
Pomalu jsem otočila hlavu na pravou stranu, abych se mohla podívat z okna. Nic se nezměnilo. Pořád jsem měla výhled na Martinův pokoj, který teď byl prázdný. Radši jsem zase začala zírat do stropu, dokud mě z toho nevytrhl mamčin hlas. Čekala jsem, že mi zase oznámí, že Martin už přišel. Rychle jsem proto seběhla dolů, ale místo Martina tam stál někdo jiný.