Šeptá mé jméno

52

*Teri*
Ani jsem ho nestačila pozdravit, místo toho mě zase pevně objal, jak už si to zvykl dělat.
"Ahoj princezno, tak copak se děje?" Kousek ode mě odstoupil a podíval se mi se starostlivostí do očí.
"Vlastně jde jenom o totální hloupost…"
"Ale my dva si přece můžeme říct všechno, no ne?" Chytil mě za obě ruce a na tváři se mu objevil úsměv.
"Jen se mi zdálo, že nejsi v pořádku, to je celé. Ani nevím, proč jsem se kvůli takové blbosti chtěla sejít"
"Aby ses ujistila, že v pohodě jsem. Což je už pravda, od té doby co jsi tu…" Zadíval se přitom do země a zřejmě si zavzpomínal na tu dobu, kdy moc šťastný nebyl, pak nastalo trapné ticho, které fakt moc v lásce zrovna nemám.
"Hele poslyš, co takhle jít ke mně? Je tu zima a…" V tu chvilku jsem rukou ucukla a on si všiml toho, že nejsem moc nadšená z toho, co mi navrhl.
"Máma je doma, ale jestli mi ani tak nevěříš…"

*Martin*
"Ty sis nechal tu fotku, co jsme si tenkrát udělali?" Stoupla si k posteli a zadívala se nad ní na fotku z léta, kterou jsme udělali, když jsme si jednou večer povídali na střeše.
"Byla by jí škoda vyhodit, no ne?" Taky jsem se na ni podíval a stoupl si těsně k ní. Kdybych mohl, hned bych se s ní zase začal líbat, ale viděl jsem, že je trochu nesvá, že je u mě v pokoji.

*Teri*
I když jsem ze začátku nebyla moc šťastná z toho, že jsem u něho doma, teď jsem se smála. A nebyl to ten hraný smích, který jsem většinou dělala před mámou. Vzpomínala jsem s Martinem na léto, na to jsme oba mysleli často.
"A pamatuješ si na to, jak jsi tenkrát spadla z toho stromu?"
"Jo, v ten den jsme si řekli, že bychom mohli začít od začátku"
"A toho nebudu nikdy litovat"