Šeptá mé jméno

38

*Teri*
V ten večer už jsem neusla.
Pořád jsem se jenom převalovala a když už bylo pět ráno, tak jsem to vzdala. Spoustu tak lidí by se i tak pokoušela o spánek dál, ale já si šla sbalit věci. Nechtěla jsem tu s ním být. Sice se nic moc nestalo, ale aby po mě chtěl takové věci i přes můj zákaz je trochu moc.
Našla jsem si bus. První jede v šest. Nechala jsem na stole vzkaz a zabouchla za sebou dveře. Bohužel až moc nahlas.
Martin to slyšel a našel mě.

"Teri, co tu tak brzo ráno děláš? A proč s sebou máš ty věci? Ty někam jedeš?" Začal na mě chrlit otázky. Byl rozespalý, rozcuchaný a měl husí kůži. Vyšel z teplé postele do ještě ne teplého letního dne. Navíc bylo po bouřce.
"Jedu domů"
"Máš to domluvené?"
"Nechala jsem mámě vzkaz"
"Je mi líto, co se stalo, už mi ujely nervy, Teri..." Smutně se podíval do země.
"Mně je to taky líto, Martine"
Chvíli bylo ticho. Sice ne to trapné, ale úplně příjemné to taky nebylo.
"Asi už půjdu, za chvilku to jede"
"Nejezdi, prosím, dej mi poslední víkend a já ti ukážu, že to, co se stalo tam nahoře, se už nikdy nebude opakovat"
"Už teď toho lituju"
Obešla jsem ho. Stál ve dveřích.
Šla jsem zpátky do svého pokoje a vyčítala si, co jsem řekla. V podstatě. Kdyby mi ještě někdy něco udělal, bude litovat. Hodně litovat.