Šeptá mé jméno

43

*Martin*
Nic jsem o ní půl roku nevěděl. Až na to, co jsem slyšel říkat její mamku. Prý začala brát nějaké prášky na uklidnění, což se ani moc nedivím, hodně zhubla, přestoupila na jinou střední a je prostě šťastná. Nepochybuju, že si i někoho našla... Tak pěkná holka prostě nemůže být sama.
Nemůžu jí ani napsat. Blok všude kam se podívám. Klidně bych byl schopný i zajet k ní domů, ale nevím adresu a je mi hrozně hloupé se na to ptát její mámy. Každopádně to už mě nemusí ani trochu trápit. Zítra se sem vrací. A bude zase moje sousedka.

*Teri*
Nemohla jsem tu noc usnout.
Na mámu jsem se těšila, ale zároveň se mi nechtělo zpátky do Prahy. To město jsem za tu krátkou dobu začala nenávidět.
Snahu o spaní jsem po hodině a půl vzdala. Sedla jsem si a rožla malou lampičku u postele. Venku chumelilo, další den bude aspoň metr sněhu. Trošku jsem se nad tou představou pousmála. Na Vánoce jsem se vždycky těšila. Ale teď je moje jediné přání zůstat tady a to bez Martina.
Vzala jsem si bundu, co jsem měla přehozenou přes židli a šla na balkón. Opřela jsem se přes zábradlí a pořádně se nadechla. Pomalu mi začínala být zima. Koukala jsem na veliké sněhové vločky, co dopadají ke zbytku sněhu a zároveň si přála, aby zítřek proběhl hladce. I zbytek těch dnů strávených na tom místě.