Failing Dance With My Life [POZASTAVENO,KOREKCE]

Kapitola 8.

Sedla jsem si a chytla se za hlavu.. "Auu!"  Křikla jsem, kdyz jsem si nahmatala místo, kde mě to bolelo.. Když jsem zvedla hlavu, že se ohlédnu, kdo na mě mluvil, zarazila jsem se..byl to Cameron.. "Bolí to hodně?" zeptal se a já neodpovídala.. "Bolí?!".. Řekl rázněji... "To ti může být jedno, možná by jsi to zjistil, kdyby jsi po mě tak nevyjel!" a snažila jsem se zvednout.. Když jsem se snažila postavit na nohy, známá bolest hlavy a kotníku, který jsem si taky pohmoždila, mě přemohla a já znova upadla.. v tom mě Cameron chytit.. 

"Takhle tě tu nenechám".. a vzal mě do náruče.. "Co děláš?!" vykřikla jsem.. "Odvádím tě domů, sama by jsi to nezvládla".. Posadil mě na lavičku a do baťohu narval oba skateboardy- jak jeho, tak můj.. "Děkuji, ale nosit mě nemusíš".. Tak ti aspoň pomůžu, stejně máme úplně stejnou cestu" a mrkl na mě.. Kývla jsem na souhlas a zvedla se.. Hned se zvedl i Cameron a vzal mě za ruku.. "Děkuji"... Řekla jsem po chvíli.. "Není zač, docela ti to i dlužím" a já hned věděla o co jde.. O náš první rozhovor, kde mě nazval krávou.. 

Neodpovídala jsem, tak pokračoval.. "Promiň za to, jak jsem po tobě vyjel. Já.. Nechtěl jsem, jen jsem byl naštvaný.."... "Z čeho?" zeptala jsem se... "Nechtěl jsem se odstěhovat.. Ale už se mi tu začíná libit..".. Odpověděl.. "Tak to je fajn".. řekla jsem bez emocí.. "Takže jsme v pohodě?".. Zeptal se nejistě.. "Jo, jsme" odpověděla jsem a usmála se na něj.. Úsměv mi oplatil..

Když jsme došli k dvoum barákům, které nám patřili, šel semnou až k mim dveřím a dal mi můj skateboard.. 'Moc děkuji, Camerone.." .. "Není zač, řekl jsem, že ti to dlužím.." a udělal roztomilej úsměv.. Je celkově roztomilej a opravdu nádhernej.. "Díky mě dneska asi ven nepujdeš, co?" řekl po chvíli smutně.. "No.. Tak nejdřív by bylo dobré si zajít s tim kotníkem k doktorovi a pak se uvidí" řekla jsem a mrkla na něj.. "Mám jít k tomu doktorovi s tebou?" odpověděl.. "Ne, pojedu s tetou, ale děkuji" řekla jsem s úsměvem.. "S Tetou?" zeptal se.. "Jo s tetou, nemám rodiče" když jsem to dořekla, sklopila jsem hlavu dolů.. Asi poznal, že se o tom už nechci bavit.. "Promiň..nevěděl jsem to".. řekl tiše.. "V pohodě" řekla jsem a dala hlavu vzhůru.. Usmál se a já pak taky.. "Tak mi pak třeba zavolej, až budeš vědět ohledně toho doktora, dobře?"... "Jo, zavolam".. "Tak zatím ahoj" řekl.. "Ahoj" odpověděla jsem a pomalu otevírala dveře..  "Takže Cameron, jo?" ozvalo se, když jsem prošla obývákem.. 

Bylo mi jasné, že celý rozhovor slyšela teta.. "Jsme jen kamarádi" řekla jsem, když jsem se vrátila zpět do obýváku.. "A co se stalo?.. neříkala jsi, že ho nesnášíš?" řekla a uchechtla se.. "Jo, řekla, ale mýlila jsem se.. je celkem fajn" odpověděla jsem klidně.. "Tak fajn.. a proč kulháš?" navalila na mě další otázku.. "Jela jsem na skateboardu, Cameron měl předjel a já se lekla.. spadla jsem, asi s tím budu muset k doktorovi".. "Aha, tak tam asi zajedem co?" odpověděla a usmála se.. "Jo, to by bylo dobrý" a usměv jsem jí oplatila.. Obě jsme se zvedly a šly stejným směrem ke dveřím.. Nazuly jsme si boty, sedli do auta a jely směrem k doktorovi..

"Není to až tak zlé, ale budeš muset chvíli chodit s berlema" řekl doktor.. "A jak dlouho?!" vyjekla jsem a otočila se na tetu.. udělala na mě posmutnělý pohled.. "Maximálně měsíc" řekl doktor.. "Měsíc?!" vykřikla jsem.. "Uklidni se Noro, to vydržíš"řekl obaveným hlasem.. Kotník mi zavázal a dal mi berle.. Rozloučily jsme se s doktorem a odešli..

Když jsme vyšly před budovu, zahlédla jsem partu lidí, kteří se smějí..Seděli v parku a byli vysmátý.. hned jsem poznala kdo to je.. Celá naše parta pohromadě, tentokrát i s Kate a Thomasem.. a samozřejmě s Cameronem..