Failing Dance With My Life [POZASTAVENO,KOREKCE]

Kapitola 38.

Nasedla jsem společně s Nashem do auta a on nastartoval a zamknul dveře. On zamknul dveře!

"Proč sakra zamikáš?" zamračila jsem se na něj.

"Jen tak. Nějaký problém? Přece nechceš, aby se něco stalo Cameronovi." usmál se a mrkl na mě. Co si o sobě sakra myslí?!

"To mě chceš jako vydírat?" řekla jsem spíš šeptem.

"Více méně... JO!" usmál se na mě a plácl rukama o volant.

"Proč tohle děláš? Vždyť jste se usmířili!" zakřičela jsem na něj.

"Protože chci! Chci odplatu!" zavřel na mě a prudce zatočil a následně zabrzdil na nějakém parkovišti.

"Co děláš?!" vylekla jsem a zachytila se rukama, aby se nebouchla o okno do hlavy.

"Tak hele. První pravidlo zní: UŽ NIKDY NA MĚ NEBUDEŠ KŘIČET, JASNÝ!" zakřičel na mě. Jaká ironie. Naběhla mi na celém těle husy kůže a do očí se mi nahrnuly slzy, které se nechtěli zastavit, ale já před ním nemohla začít brečet! Nemohl se dozvědět, že jsem vlastě slabá a má nademnou úplnou moc, prostě ne.

Tak jsem jen s těží polkla a koukla se směrem z okna. Snažila jsem se zadržet slzy, přes které jsem už pomalu ani neviděla, protože ji rozmazávaly svou hustotou zrak, ale nakonec se mi to podařilo. Slzy jsem zahnala zpět a jen si úlevně vzdychla a aklopila hlavu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám právo se toho člověka bát, protože je schopný všeho!

"Jdu si koupit cigarety. Ty tu počkáš a ani se nehneš, rozumíš?" řekl už trochu klidněji. Jen jsem se na něj letmě podívala a přikývla. Pak jsem zase sklopila hlavu a jen čekala, než se ozve v téhle situaci ten slastný zvuk zabouchnutí dveří a následné ticho.

A tak se taky stalo. Následně výlet a ty zatracené dveře zabouchl. Jen jsem hlasitě vydechla a víc se zahrabala v sedačce. Náhle jsem zvedla hlavu a vykoukla z okna. Naskytl se mi pohled na onoho člověka, jak si to kráčí do obchodu.

Normální lidé, kteří ho neznají si mohou říkat, že si jde normální puberťák koupit něco do obchodu. Já v něm Viděla něco jiného. Viděla jsem v něm ztělesněné zlo, které po sobě zanechává jenom zkázu, kterou dělá ještě k tomu s radostí.

xxx

Když se následně Nash vrátil, řekl mi, že prostě budu dělat to, co chce a může to být cokoliv. Když jsem se ho následně zeptala, co si představuje pod pojmem cokoliv, jen mě prostě odbyl se slovy 'Prostě cokoliv' a já si mohla jen odfrknout, protože by mi další poznámky a nadávky na jeho účet spíš slovo cokoliv znepříjemnily, než zlepšily.

Naše cesta domů pokračovala už bez hovorů, jediné, co bylo slyšet, bylo radio, ve kterém hrály stejně jen staré odrhovačky a moje hlasité funění z nervozity, a když jsme se otočili k kamenité cestě, která vedla na chatu, nešly už ani ty odrhovačky, takže je Nash s hlasitým povzdechnutím vypl a v autě už nebylo fakt slyšet nic jiného, než moje nervózní funění, super jízda.

Zaparkovali jsme a já rychlostí větru vybehla auta a během chvíle byla v domě.

"Už jste tu?" řekl Marcus, když procházel chodbou a všiml si mě.

"Jo" vydechla jsem a usmála se.

"Tak pohni, jde se koukat na film." ozvalo se ze dveří do obyváku a já a Marcus jsme sebou trhli a následně se podívali tím směrem. Stál tam Cameron, který mě pozoroval těma tajemnýma očima s úšklebkem. Jen jsem se uchechtla a pořád se mu dívala do očí. Jakoby se zastavil čas. Chtěla jsem se do těch očí ještě dívat minimálně.. Hodně dlouho, ale to by tu nesměl být ten kretén Nash. Jeho Prudký otevření dveří mě totálně vylekalo, a když jsem sebou cukla směrem dozadu, kde se právě otevíraly dveře, narazila jsem do nich a následně s výkřikem, díky bolesti spadla na zem. Sakra, to se může stát jenom mě!

"Noro, jsi v Pohodě?" ozval se hned Cameron, který se společně s Marcusem řítil ke mě, Aby mi pomohl.

"Hups" uslyšela jsem ze dveří. Nash.

"Sakra brácho, dávek pozor!" vyštěkl na něj Cam. Chtěl pokračovat, ale já ho chytla za ruku.

"Came, to nic." pošeptala jsem.

"Jak nic- Camerone, je to v pohodě!" řekla jsem mu možná trochu naštvaně.

"Fajn" odsekl mi, postavil mě na nohy a odešel pryč.

"Bude v pohodě." sáhl mi Marcus na rameno.

"Jo" odpověděla jsem mu nepříčetně a opět sklopila hlavu. Náhle odešel i on.

"Udělala jsi dobře. Možná by jsme se i pohádali. A bylo by to díky tobě," nechal si záležet, aby slovo tobě bylo hodně zvýrazněné a udělal krátkou odmlku se soustředěným pohledem někam do neznáma, když v tom se ohlédl zpět na mě "takže by to bylo na stejné úrovni, jako kdyby jsi mě v něčem neposlechla, takže by to nedopadlo dobře. Jsi chytrá!"dokončil svůj proslov a s mrknutím se rozešel taky pryč.

Nenávidím ho.

Ahoj všichni! Tak asi po necelých dvou měsících přidávám kapitolu! Omlouvam se, ale opět na mě všechno spadlo a popravdě se mi úplně vytratila chuť psát dál, takže jsem si dala delší oddych, ale začalo mi to celkem chybět + jsou prázdniny, takže si do toho pokusim zase dostat a psát dál. Vase -free-