Failing Dance With My Life [POZASTAVENO,KOREKCE]

Kapitola 30.

Nora view

Lucas odjel, nechal mě tu. Já toho chtěla využít, ale nevěděla jsem jak. Nebylo tu nic, čím byh mohla rozbít mříže za oknama, ani dveře. Připadala jsem si, jak v nějakým krimi filmu. Vzala jsem nůž a snažila se rozbít zámek, ale marně. Co jsem mohla čekat. Náhle jsem slyšela, jak přijíždělo auto. Rychle jsem nůž popadla a schovala ho pod botník. Chtěla jsem přeběhnout po schodech nahoru do pokoje, ale Lucas už otvíral dveře. "Ale, princezna se nám už vzbudila." řekl hned, jak si mě všiml. "Tak co, už jsi si to rozmyslela?" pokračoval a mezitím si odkládal bundu. "Ne" sykla jsem. Chtěla jsem jít nahoru, ale on mě chytl za zápestí. 

"Au" sykla jsem znovu. "Pusť mě" řekla jsem zkrz zuby. "Polib mě" naklonil se ke mě. "Ne, nech mě Lucasi" snažila jsem se mu vytrhnout ze sevření. "Řekl jsem, polib mě" sykl a přitáhl si mě zpět. "Lucasi, prosím. Nech mě být." vzlykla jsem. "Noro, nejsi dobrý herec" uchehtl se. V jeho očích jsem najednou spatřila něco, co jsem tam viděla poprvé. Ale u jeho otce hodněkrát. Vypadal jako on. Choval se jako on. Jeho otec ho mlátil, jeho matka o tom dlouho nevěděla. Pamatuju si, jak kolikrát přišel do školy zmlácený, ale nikdy svého tátu nepráskl. Nemohl. Teď se choval uplně stejně. "Jsi jako tvůj otec" vzlykla jsem znovu. V tom jeho stisk povolil. Koukl na mě a už to byl zase ten starý Lucas. Jako by mu přeskočilo, jako by měl dvě osobnosti. 

Náhle mě pustil a odešel do kuchyně. Začal tam něco dělat a já si oddychla. Sebrala jsem se a odešla do pokoje. Musela jsem přemýšlet. Třeba to Lucas nechtěl dělat. Třeba za to nemohl. Byl po svém otci, měl to v sobě. Tu zlost, kterou vždy skrýval. Vždy se choval, jako by se nic nedělo. Už jsem v něm neviděla tohu zlomyslného kluka, kterého jsem vůbe neznala. Viděla jsem v něm chlapce, který už několik let volal o pomoc, ale nikdo si toho nevšiml.

Rozhodla jsem se, že půjdu dolů za ním. "Lucasi?" zeptala jsem se, když jsem sešla schody. "Lucasi!" zopakovala jsem. Náhle jsem slyšela vzlykot. Poslouchala jsem a zjistila, že to šlo z ložnice. Pomalu jsem šla k pootevřeným dveřím a viděla ubrečeného Lucase, který držel fotku celé své rodiny. Měl bratra, ale ten utekl, jakmile mu padlo 21 let. Chyběl mu. 

"Lucasi" vydechla jsem. Lekl se a otočil se na mne. "Jdi pryč" zamračil se. "Ne. Lucasi, jestli je celá tahle maškaráda, kvůli tvé rodině, tak já za to nemůžu. Ne- nemůžeš si na mě vylívat zlost." zakoktala jsem se. "Já vím" zlomil se mu hlas. "Noro" vydechl. Sedla jsem si k němu a pohladila ho po ruce. "Noro. Já- já se omlouvám. Co jsem to sakra udělal." vzlykl. "Pššst, Chápu tě" zašeptala jsem a objala ho. Začal brečet a já s ním. Jakjsem mohla být tak slepá. Byl takovou dobu v depresích a já o tom nevěděla. Já ho neposlouchala. Tak často mi chtěl něo říct a já ho vždy odbyla, vždy se do toho něco zamotalo a já mu řekla, ať to nechá na jindy. "Omlouvám se" řekla jsem po chvíli. "C-co?" vzhlédl ke mě. "Omlouvám se" zopakovala jsem "Měla jsem to vědět, nevšímala jsem si tě. Byl jsi v depresích a já si toho nevšímala. Byl jsi můj nejlepší kamarád, ale furt jsme se starali jen o mé problémy." pokračovala jsem. "Ale tohle jsem dělat neměl." sedl si a dal si obličej do dlaní. 

Najednou se ze zdola ozvala rána. "Noro!!" uslyšela jsem povědomý hlas. Lucas se náhle zvedl a vyběhl do předsíně. Běžela jsem za ním. "Omlouvám se-" nedoončil to, protože mu Cameron dal pěstí. Lucas se nebránil, nechal ho. "Camerone, ne!" vyřikla jsem. Neposlouchal.