Golden Princess [ÚPRAVA POZASTAVENA]

To on je můj otec?!

Už je to týden co jsem zas v Německu. Do New Yorku jsme dorazili všichni v pohodě, protože jsem jim dokázala uzdravit střelné rány způsobeny členy Avengers.

Ve Státech jsme byli jen týden, než jsme se zase vrátili do Neměcka. Dokázala jsem se s Baldrickem a jestě jedním agentem dostat do základny a vzít si nazpátek jednoho z našich agentů, Bernse.

Během dalších několika dní, co jsem Bernse vyslýchala a jezdila na mise, dala jsem se do dalšího úkolu. Více osobního. Rozhodla jsem se najít mého otce.

V mém minulém životě jsem vyrůstala jen s mou matkou. Špatnou matkou. Ze začátku se snažila, ale pak jí přestalo bavit být sama. Začala si tak s prvním chlápkem, kterého poznala. Když to nevydrželo, začala si hned s dalším. A takhle dokola a dokola. Jsem si jistá, že to dělá doteď.

Zasloužím si alespoň vědět, kdo je můj otec. Vystřídalo se u nás tolik strýčků, že mě napadlo, jestli jeden z nich může být můj otec.

Oblékla jsem se do čistého oblečení, protože to co jsem na sobě měla předtím, bylo od krve Bernse, a vydala jsem se do laboratoří.

Sedla jsem si ke stolu a k jeho extra vybavení. Řízla jsem se do dlaně a nechala mou krev skápnout do jednoho z nástrojů a použila čtečku otisků prstů. A začala jsem hledat.

Možná se ptáte, proč jsem se rozhodla ho najít až teď. Za prvé, musela jsem najít odvahu a jistotu, že ho chci najít. A za druhé, muselo se ze mě nejdřív něco stát. A jelikož už jsem byla i na vícedenní misi, bylo mi už konečně věřeno na 98% a byla jsem povíšená na další úroveň.

Chvíli jsem nechala program pracovat, než se na obrazovce objevily dvě jména. Sandra Roinestad a Anthony Edward Stark.

The fuck?

A to jak? Vím, že matka byla modelka, ale nevěděla jsem, že byla až tak populární.

Nevím, jestli jsem byla šťastná nebo naštvaná.

Možná to z jedné strany dávalo smysl. Anthony Stark je docela inteligentní člověk s příšerným přístupem k životu.

Ale stejně nechápu, jak on a moje matka spolu mohli spát?

Rychle jsem smazala všechny soubory, aby nikdo nemohl zjistit, co jsem tady dělala.

Nevěděla jsem co mám dělat. Takovýhle pocit jsem nikdy neměla.

Jsem vycvičený agent, špión, voják, zbraň. Proč mi to tak vadí?

Po mé matce, bratrovi ani mém minulém životě se mk vůbec nestýskalo, tak proč u mě takhle informace vyvolává tolik emocí?

Pamatuji si, že mi vadilo vyrůstat bez otce. A máminý strýčkové ho nikdy nedokázali nahradit. Neměli vlastně co nahradit.

Matka mi říkávala, že můj otec je mrtvý. Když mi bylo 15, uslyšela jsem její konverzaci s jejím milencem a zjistila jsem, že je můj otec naživu. Došlo mi, že celou dobu věděla, kdo je můj otec a nikdy mi to neřekla. Nepokoušela se vymyslet ani falešné jméno. Rozhodla jsem se jí o tom konfrontovat. Řekla mi, že o mě můj otec nechce a nikdy o mě neměl zájem. Naštvala jsem se, ale věřila jsem jí. Ten den jsem si ještě zabalila všechny moje věci a vydala se na letiště. Let, který měl volné místo, byl za chvíli a stejně bych ho stihnula, byl do Seattlu. Po několika nocí strávených v otřesném motelu a několika naštvaných hovorech mi matka koupila zařízený byt v Seattlu a nechala mě žít samotnou. Přestoupila jsem do školy v Seattlu, začala pracovat v kavárně pod bytem a byla jsem spokojená.