Já? Ne!

56.

Zastavila jsem se v pohybu. Nevěděla jsem co mám dělat. Dylan se na mě usmál a stoupl si.

,,Dobrý den“ řekl. ,,Ahoj Rosie“ věnoval se mě. ,, Dobrý den, vy se znáte?“ zeptal se Rob. Kývla jsem hlavou a otočila jsem se na něj.

Pousmál se a oba dva jsme se vydali ke stolu. Robert si s Dylanem potřásl rukou a pak šel Dyl ke mě. Vtáhl si mě do objetí. Nechápavě jsem tam stála a on mě objímal.

Někdo vešel dovnitř. ,,Dylane pojďme už do zasedačky. Ještě potřebuju něco probrat“ poznala jsem že je to Dylanův otec. Dylan se ode mě rychle odtáhl a já ho vůbec nechápala.

Podívala jsem se prvně na pana Parkera a pak na Dylana. Ten se na mě pohoršeně podíval. Vůbec jsem to nechápala, a k tomu se mi do očí valili slzy.

Zamrkala jsem je a celým tělem jsem se otočila na pana Parkera. Hodila jsem na něj sebevědomý pohled. ,, Dobrý den pane Parkere“ sebevědomě jsem se usmála. On jen pokýval hlavou.

Pak se vydal k Dylanovi a mě a Roberta si nevšímal.

Po chvíli šeptání se na nás oba dva podívali. ,, Tak jo teď jdeme do zasedačky probrat s vámi spolupráci“ řekl Dylan.

Kývla jsem hlavou a poupravila jsem si tašku na rameni. Pan Parker šel první a za ním Rob. Já za Robertem a Dylan za mnou. Když jsme procházeli chodbou, tak jsem ucítila jeho ruku na mém zadku.

Nic jsem neudělala a vešla jsem do zasedačky. Tam jsem si bohužel musela sedět vedle Dylana. On seděl v čele a jeho otec přímo na proti. Bylo tu něco kolem 15 lidí i s námi ho. Přímo naproti mě seděla ta protivná černovláska. Podle jmenovky Nancy.
Celou dobu mě propalovala vraždícím pohledem.

20 hvězdiček pro další část