Já? Ne!

77.

Hned jak jsme dorazili ke mně? K nám domů? Vůbec jsem v tu chvíli nevěděla jak to teď bude.

Dobře, s Dylanem jsme si řekli že se milujeme. Ale jak to teď bude, zase nás opustí? Nebo se bude chovat jako správný otec?

Tohle byli mé otázky když jsme překročili práh domu kde jsem pobývala posledních 7 měsíců. Kde jsem strávila své těhotenství s Chrisem. Mým malým chlapečkem.

Když za mnou Dylan zavřel dveře tak jsem se na něj otočila s otázkou v očích. První se na mě nechápavě díval a pak se usmál. Položil vajíčko (autosedačku) se spícím Chrisem na zem. Chytil mou tvář do svých rukou a podíval se mi hluboko do očí.

,,Rosie já vím na co se chceš zeptat. A ne, nezůstaneme tady. Chci aby jste byli oba dva se mnou. Neudělám znovu tu chybu. Stačilo mi těhle 8 měsíců od tebe. Moc tě miluju, a chci tě i mého krásného syna u sebe“ dořekl to a mně se po tváři spustili slzy. Hned jsem si ho přitáhla do polibku.

,,Miluju tě“ zamumlala jsem mu do rtů a víc si ho k sobě přitáhla. ,,Já tebe“ řekl a já jsem se od něj odtáhla a opřela si jeho čelo o mé.

,,Půjdeme spát?“ zeptal se když si Chris malinko zívl a my jsme se na něj oba dva otočili.

,,Asi ano“ usmála jsem se a vzala jsem si Chrise do náruče. Pak jsem se vydala do těch osudných schodů k sobě do pokoje. S Dylanem v závěsu.

Omlouvám se za docela dlouhou pauzu. Potřebovala jsem si odpočinout.

Děkuju za votes, nádherné komentáře a za to všechno.

25 hvězdiček pro další část