Já? Ne!

57.

K smrti jsem se nudila. Nic se po mně nechtělo a tak jsem si začala čmárat do bločku.

Začala jsem si psát jména která se mi líbí. Jsem zvědavá jestli to bude holčička nebo chlapeček.

Když už mě to nebavilo tak jsem si v duchu nacvičovala řeč kterou řeknu Dylanovi. Tak aby pochopil že je otec.

Něco mě napadlo. A tak jsem si to napsala.

Dylane, víš jak jsme spolu asi před měsícem spali? Tak jsem těhotná. A ty jsi otec.

Pak jsem si ještě kreslila když mi najednou někdo drcl do ramene. Čmrkla jsem vedle a tím jsem pokazila srdíčko.

Koukla jsem se na Roberta který se na mě vystrašeně díval. Rozhlédla jsem se okolo a zjistila jsem že mě všichni sledují.

,,Víte o čem se zde hovoří?“ zeptal se naštvaně Parker. ,,Ne. O čem se mluví?“ řekla jsem naštvaně. Ani nevím proč.

,,Tak poslouchejte“ protočil očima a dál se věnoval projektu. Podívala jsem se na Dylana který se culil. Taky jsem se usmála a kreslila jsem si dál.

Asi o pět minut jsem byla zase vyrušena. Někdo mi sebral můj blok. Rychle jsem se podívala a zjistila jsem že mi ho sebral Dylan. A kurva fix.

Věnoval mi jeden pohled a začal si to číst. Viděla jsem jak reaguje. První se lekl a pak se na mě vystrašeně podíval.

Položil bloček a odsunul si židli.

,,Omluvte mě“ řekl a vstal. Prostě odešel. Všichni se na mě nechápavě dívali. Pokývala jsem rameny že nevím.

Vadí mu snad že bude táta

Prosím jen to ne

20 hvězdiček pro další část