Já? Ne!

46.

Celý měsíc jsme žili ve lži, já jsem ho podvedla a ani jsem mu nemohla dávat za zlé že on mě taky.

Prostě ten den co jsem se vyspala s Dylanem, jsme se s Jayem nějak našli, a prostě se po celkové návštěvě rodiny a tak dál, vydali domů. ‘‘Domů’’.

Začal mi zase ten starý život. Práce, Jayden a toť zatím vše.

Jenže se pak stalo něco, co bych nečekala.

Seděla jsem si tak v kanclu, já vím, asi jsem si nevybrala nejlepší povolání, když jsem tak strašně aktivní. No ale jsem sekretářka ředitele firmy, takže. No prostě si moc neposedím.

Ale teď zpět.

Seděla jsem v kanclu a do kalendáře si zapisovala že pozítří má Robert ( šef, tykáme si. Několikrát to na mě zkoušel, ale když jsem řekla že mám přítele, tak přestal)  odletět do New Yorku. No a já bohužel s ním.

Ale dá mi tam dva dny volna takže půjdu k našim a k Lex.

Sedím si tak, když se mi najednou udělá blbě, vážně blbě. Chytnu koš pod stolem a hned se do něj vyzvracím. Zrovna když přijde Robert.

,,Rose? Jsi v pořádku?“ zeptal se a pohladil mě po zádech. Zakývala jsem hlavou na znak záporu.

,,Je mi blbě už od rána, a jsem strašně unavená“ povzdychla jsem si. ,,Tak běž domů, já to tu dnes už nějak zvládnu. Navíc je po obědě a teď už toho moc nemáme“ řekl a upřímně se na mě usmál. ,,Děkuju“ řekla jsem s jemným poloúsměvem. ,,To spíš já děkuju. Můžeš se pro to tady rozkrájet. Takže si volno zasloužíš“ usmál se.

Během 20 minut, jsem se stihla rozloučit, dojít k autu a nakonec dojet i domů.

Hned jsem si dala horkou vanu a potom se zabalila v pyžámku do peřiny a usnula.

Musím to nějak překonat, už máme s Lex vymyšlené co budeme dělat.