Já? Ne!

Epilog

Jak to nakonec skončilo?

Já myslím že nejlíp jak mohlo.

Jak Dyl řekl, tak se i stalo. Hned další den, potom co jsme se vrátili domů tak jsme se přestěhovali. Samozřejmě netrvalo to 1 den. Tak rychle se stěhovat neumíme.

Přestěhovali jsme se do města blízko new Yorku. Tam do města kde jsem vyrůstala celých 20 let. Moje rodina z toho byla nadšená. Že jsem se vrátila domů, rodiče že jsem jim přivezla vnuka. A tak celkově. Všichni byli rádi že jsme s Dylanem zase spolu. No tak zase, my spolu vlastně nikdy nebyli.

Dylan po svém otci zdědil vše. I když byl Parker hajzl, tak měl aspoň trochu svědomí.

První problém který byl, byla firma. Dylan to, ale rychle vyřešil. Prodal pár procent z podílu firmy Tomovi. Lexiinemu manželi.

Dylanova matka se přestěhovala do New Yorku a začala dělat to vždy chtěla. Módní návrhářka. Hned ze začátku se jí začalo dařit.

A my? My jsme se přestěhovali do domu Parkerových. No teď už náš dům. Vlastně už jsme taky Parkerovi.

A jak se to všechno udělo? Dylan byl samozřejmě originální.

Byli jsme na Manhattanu jen tak. Na procházce. Dylan právě skončil v práci a já jako každý den jsem i s Chrisem jela za ním. Prostě takovéhle byli naše odpoledne.

Dylan si vybral vážně 'úžasné' místo. Prostě si i se mnou stoupl do největšího hluku lidí. Klekl si přede mě a to už si toho všimli ostatní. Začali samozřejmě vše točit na telefony.

Podíval se mi do očí a spustil. To jak jsme se potkali i to jak jsme se na několik let odloučili. I přes to mě pořád miloval. A já jeho.

Pak přišli ta osudová slova.

,,Vezmeš si mě?“

,,Ano“

Samozřejmě jinak jsem odpovědět nemohla. A ani jsem nechtěla.

A tak se stalo tohle. 13.září jsme se vzali. Byl to ten druhý nejlepší okamžik v mém životě. První byl když jsem poprvé uviděla Chrise.

Celá svatba byla nádherná.
Konala se u mých rodičů na zahradě. Měla jsem dlouhé bílé šaty. Nechtěla jsem nic preplácaného. Něco jednoduchého. Sice vrch byl krajkovaný. Ale byli nádherné.

Když jsme si s Dylanem řekli ano, tak to byl úžasný pocit. Vidět člověka kterého milujete přímo před sebou.

Polibek. Ten byl úplně jiný než ty předtím. Jen o trochu.

Svatba potom pokračovala v klidu. S Dylanem jsme seděli v čele stolu a já držela na rukách našeho půl ročního chlapečka. Chris se čím dál víc  podobal Dylovi.

Večer jsme odjeli domů a další den ráno jsme jeli na něco jako 'líbanky' s výjimkou toho že s námi jel Chris. Ale i tak bylo vše dokonalé.

A tak se to teda událo. Já vím moc jsem to nepopsala, ale i tak. Milujeme se. A to je hlavní ne?

On je život o tom.
Zvládnout ty překážky v životě. A pak si aspoň na chvíli užít toho že jsme tady.

Lidi, my máme jen jednu šanci tu být. Tak toho využijte.
Jděte ven s kamarády, podniknete nějakou kravinu.  Buďte s rodinou!

Užijte si ten krátký čas co tu máme být. Nepromarni to.

Motivace mi nejde 😂

Tak jo, máme tu konec. Řeknu to rovnou, rozbrečelo mě to. Bude mi to chybět. Rosie, Dylan, Chris, vy a vaše podpora. Nádherné komentáře. Prostě vy všichni.

Mooooc se omlouvám za týdenní neaktivitu. Je toho na mě moc. Ale děkuju za všechno.

Taky se omlouvám že někdo když mi pošle žádost o sledování tak mu to nepřijmu, ale jakým si způsobem to nejde.

Děkuju za všechno.

-Týna 💞