Já? Ne!

64.

Seděla jsem na naší zahradě plné květin. Strašně jsem se lekla. Něco spadlo.

Vystrašeně jsem si rychle stoupla. Rozklepanýma nohama jsem se vydala k bráně. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se jsem se.

Asi padesát metrů od domu utíkal někdo s černou kapucí na hlavě, vlastně byl celý v černém.

Strašně jsem se bála. Rychle jsem zavřela branku a šla domů. Tam jsem šla do své ložnice.

Převlékla jsem se z letních šatů, do dlouhého trika. Zalezla jsem do postele a odhodila jsem peřinu. Bylo mi strašné vedro.

Zadívala jsem se na bříško a viděla jsem jak mě můj uzlíček štěstí kope. Bylo úžasné. Škoda že to nebude tak jak to chci.

Vedle mě by ležel Dylan. Obejmul by mě a pohladil po bříšku. Společně by jsme začali vybírat jméno pro naše miminko.

Po tváři se mi spustili slzy. Bylo mi tak moc líto že to takhle dopadlo. Proč nemůžu mít jednou štěstí?

+++

,,Rose?“ ozvala se Linda. ,,Hm?“ ozvala jsem se já. Tu holku zbožňuju, ale teď jsem měla depku.

,,No tak, úsměv“ zakřenila se na mě a já se rozesmála. ,,Pojď za mnou dolů“ usmála se a odešla z mého pokoje. Zvedla jsem se z postele a šla jsem dolů. Za chvíli přišla Linda a společně jsme začali vařit oběd.

Asi po hodině přišel Jay a společně jsme se najedli.

O ničem, omlouvám se.

20 hvězdiček pro další část